NEUVĚŘITELNÁ
INDIE 2008
úterý, den první: POPRVÉ V INDII. NAMASTE!
Dillí. Náš taxík z letiště se proplétá mnohoproudou silnicí mezi pestrobarevnými korálky vozidel nejrůznějších tvarů, velikostí a fantastických konstrukcí. Podobizny mnohorukých bohyní Sarsvátí, Lakšmí, Párvátí oblažují duši téměř každého řidiče. Všechno nám připadá neuvěřitelně zábavné, jiné, vzrušující. Jakoby tu všude bylo víc života. Usmíváme se na sebe s ostatními řidiči a pasažéry, předjíždíme se vzájemně, všichni si užívají jízdu směrem k centru.
Nádraží New Delhi.Nepředstavitelný avšak pouze zdánlivý chaos, v němž každý má své místo. Díky několika rychlým a na sebe navazujících operacím získáváme předražený lístek na noční autobus do jinam a útočiště pro batohy v malé dopravní kanceláři a vydáváme se na průzkum reality.
Centrální třída a zároveň tržiště Paharganj. Obrovský příval vjemů. Silnice bez chodníků, úzké ulice lemované otevřenými krámky přetékajícími exotickým zbožím. Krávy, oslíci, prodavači, zákazníci, žebráci, turisté, rikšy, cyklorikšy. Prazvláštní směs vůní z rituálních vykuřovadel u pouličních oltářů, z exotických jídel, zápachů z lidských a zvířecích výkalů. Zvonění, ryčení klaksonů, houkání, bučení, hudba. Nejsou tu chodníky, nejsou tu stanovené hranice, každý si své místo určuje sám. Je tu jen pozornost věnovaná doslova každému kroku.
Cosi ve mně zvyklé mít na věci svůj názor, říkat líbí-nelíbí a komentovat s přehledem viděné, se ocitá ve zmatku. Nevím, jestli se mám smát, plakat, děsit se… Kulturní šok. Moment, ve kterém se mnozí obracejí a prchají z Indie zpět do svých srozumitelných i když tak nudných realit. Uklidňuji se a učím se prostě jen být, dýchat, vnímat…
Výlet motorikšou k Červené pevnosti a Zlatému chrámu. Spolu s ostatními můžeme vdechovat vražedné výpary výfukových plynů, tajit dech před neodkladně hrozící srážkou, nadskakovat ve výmolech. Prohlížet si obrovské město, zdánlivě všude stejné. Ulice lemované krámy s vyvaleným zbožím, které se v noci mění v šedivé oprýskané garáže. Smog, odpadky, nekonečné proudy různými způsoby přemísťujících se lidí a zvířat. Pro někoho bezútěšnost, špína a bída, pro někoho prostě život, zkušenost duší, procházejících alchymistickou proměnou v horkém rozpáleném kotli jménem Asie…
Středa, den druhý: RISHIKESH
Po náročné a únavné jízdě nás v pět hodin ráno na svých zablácených temných ulicích vítá Rishikesh, světové centrum jógy. Právě zde našli Beatles v šedesátých letech svého gurua.
Po dramatickém smlouvání si bereme rikšu a za chvíli už můžeme spočinout v ajurvédském centru Swiss Cottage vysoko nad městem. Zahrada s tropickými květy a možnost objednat si masáže či ranní lekce jógy jsou v příjemném kontrastu k útrapám minulého dne.
Rishikesh je snad možno jen navždy milovat. Snové město s uvolněnou atmosférou rozestřené na obou březích již pár desítek metrů široké zelenošedé Gangy. Na březích lemovaných chrámy a rituálními schodišti gátami, příbytky svatých mužů, ašrámy, centry jógy, meditace a nauk Nového věku…
Sestupujeme kolem krámků se suvenýry, lacinými šperky, hinduistickými růženci malami, rituálními předměty ke krajkovému vzdušnému mostu. Pomalu se pohupujeme na druhý břeh. Jsme přitahováni k chrámu ve tvaru spirály, zužujícím se k jedinému bodu, po jehož ochozech nepřetržitě proudí lidé, proudí energie od širokých základů až k Šivovi, až k Nejvyššímu, až k sjednocení…
Hledáme místo ke koupeli. Ještě plna obav z toho, co se chystám udělat, se na odlehlém místě s nápisem „No Bikini“ polooblečená nořím do svatých šedozelených vod řeky napájející moudrostí a posvátnou substancí své děti Indy a celou zemi.
Je Luna ve Štíru, rozpomínám se, jako vždy fascinována genialitou načasování svých mystických aktů. Uvolňuji se a odevzdávám řece Matce všechny své strachy, všechny za celý život ulpělé nečistoty, vše, co brání vidět Pravdu, vidět skutečnost takovou, jaká je.
Jsem na hranici světů, jsem někde, kde to odedávna znám. Jsem ve snu a zdá se mi, že jsem v nejúchvatnějším místě svého života. Jen tajím dech a tanečník Šiva v mém třetím oku říká cosi o nekonečnu a o tom, s jakou rozkoší na sebe cosi nabalujeme, abychom to poté znovu a znovu smývali. Ano, je to tak, Jediný… přijímám už po tolikáté pravidla božské hry a jdu dál po břehu, přes most, kolem prodavačů suvenýrů, do restaurace s vyhlídkou, do hotelu, do spánku…
Čtvrtek, den třetí: CESTA K ŠIVOVI
Brzo ráno nasedáme do ojetého džípu a proplétáme se probouzejícím se městem směrem do Gangotri, vzhůru k himalájských výšinám.
Cesta k Šivovi je klikatá a úzká, objímá těsně téměř kolmé svahy hor, stoupá a zase klesá, jakoby vedla odnikud do nikam, po několika hodinách nadskakování se zdá nekonečná.
Cesta k Šivovi je lemována hejny opic, stády ovcí a koz, ženami s nádobami na hlavě, ženami obtíženými obrovskými hromadami zelené trávy. Chýžemi stlučenými z plechových plátů podél krajnic, osadami nedotknutelných, stánky s pochutinami a žvýkacím tabákem v pestrobarevných sáčcích a obrovskými hliníkovými čajníky. Děti ve školních uniformách, ženy v barevných sárí, vždy úhledně ostříhaní muži v košilích a tesilkách. Několikrát proděravíme a v dílničkách podél cesty a znovu a znovu slepujeme chatrnou pneumatiku. Zastavujeme se na čaj a zahlédneme dnešní noviny. Je 2.října, narozeniny mahátmy Gándhí. Vrcholící čas Vah, čas míru a nenásilí.
Terasovitá políčka s rýží v nejrůznějších odstínech zelené barvy zdobí svahy podél silnice. Řidič se požehná pokaždé, když míjíme malé chrámky se sochami božstev. Snad díky tomu se několikrát na poslední chvíli vyhýbáme protijedoucím autům, nořícím se z ostrých zatáček i kamenům, které snad pro svou potěchu sám Šiva shazuje ze svahů hor a zkouší tak odhodlání poutníků.
Stmívá se. Ze všech sil překonávám narůstající únavu, ze všech sil udržuji bdělost. Cesta k Šivovi, cesta od iluze k Pravdě vede také skrze gigantickou stavbu tunelu do Číny, skrze mocné detonace, obrovské díry v zemi, prach a dělníky v rouškách. Cesta k Šivovi vede skrze devastaci a ničení, skrze propojování obchodních cest, budování tunelů, silnic, dálnic, sjednocování se množícího se lidstva, rostoucího až k bodu zlomu, bodu transformace.
Ptám se na utrpení, ptám se na rozdíly mezi námi, snad jako každý, kdo tudy projíždí kolem vší bídy a destrukce na bezstarostný výlet do hor. Relativita věcí je mi odpovědí, relativita toho, kdo je vlastně bezstarostný a kdo trpící. Odpovědí je svobodné rozhodnutí s nímž jsme kdysi všichni přijali tato pravidla, pravidla právě této cesty, právě tohoto z hlediska věčnosti kratičkého a přece tak neskutečně dlouhého úseku cesty, během nějž se společně učíme a poznáváme na planetě Zemi. Každý na svém místě, každý přesně v té podobě jakou v dané chvíli potřebuje prožít. Jedinou odpovědí je slib pracovat na svém osvobození a sdílet tento proces s ostatními. Protože všechny duše směřují ke svobodě jako všechny řeky tečou k moři…
Do Gangotri vjíždíme až za tmy. Bílá brána Himalájí se otevírá.
Pátek, den čtvrtý: GANGOTRI
Vyjdu ze zatuchlého pokoje před hotel a schytávám přímo do srdce úder nádherné atmosféry slunečného himalájského rána v Gangotri. Vytrysknou mi slzy úžasu. Stojím v uličce prozářené sluncem, barvami, vůněmi, zvuky prozpěvovaných manter. Uličce, kterou meditativně proplouvají oslíci, svatí mužové v oranžovém rouše, poutníci ozdobení krvavě červenou skvrnou na čele. Na pozadí sytě modrého nebe horské štíty, v dálce září zasněžený trojúhelník Šivlingu, našeho bájného cíle.
Další křehký jakoby provazový most spojuje břehy lemované stánky, hotely, skromnými restauracemi, ašrámy a titěrnými domečky, příbytky sadhuů, stánky s rituálními potřebami, kanystry na vodu z posvátné řeky a vším možným, co se jen může hodit k životu a putování v horách. Jediná ulice vede k malému bílému chrámu s náměstím a pak dále ke gátám, místu posvátných koupelí a rituálů.
Ganga se v tomto místě jmenuje ještě Bhagirati a je tu divoká, plná obrovských, fantasticky ohlazených kamenů, jakoby náhodně pohozených, pokoušejících se zbrzdit její prudkost. Po jejích peřejích, po proudech Šivových vlasů stékají božské myšlenky o podstatě věcí. Nechávám se jimi prostoupit, nechávám odplavit ze své mysli poslední pochyby a tíži. Třikrát se nořím do ledové vody, třikrát probouzím divokou sílu, divokou ženu, manželku Boha, nevěstu Slunce..
Sobota, den pátý: NAPOJENÍ
Ráno se vydávám na břeh ke gátám a po chvíli se stávám součástí barevného davu poutníků odříkávájících mantry, shlukujících se do malých obřadních skupinek, vstupujících do divokého proudu a nabírajících vodu do kanystrů.
Přikládám svůj malý křišťálový Šiva-lingam ke třetímu oku a nořím se do meditace, v níž vnímám Indy jako ty, kdo udržují spojení s domovem pro ostatní duše na planetě. Země ve znamení Raka, tedy ti, kdo udržují čistotu zdroje, docházejí mi astrologické souvislosti. Snad je tohle úkol Indů, kvůli němuž obětují nám tolik cenné výdobytky moderní civilizace. Je Luna ve Střelci a já přesně vidím, že mělo smysl cestovat tisíce kilometrů po planetě, do tohoto bodu dovézt své tělo i mysl, absolvovat tak náročný přesun z důvodu podivuhodné alchymie a výměny. Přináším svobodu a intelekt Západu a přijímám uvolnění a moudrost Východu. Uvědomuji si, že jsem aspoň teď, na pár vteřin skutečně doma a pláču štěstím…
Jeden z kněží s pomocníkem mi nabízejí půdžu, rituál napojení., k němuž používá plechový tác s nádobkou s vodou, hořící svíčku a sušené květiny. Kněz si prozpěvuje, zavírám oči a vnímám jak Ganga vtéká do mého srdce. Po zaplacení dostávám krvavě červenou tečku na čelo a stejně červený provázek kolem ruky, abych nezapomněla. Obouvám si boty a jdu dál, jedinou ulicí, jediným směrem z Východu na Západ.
Neděle, den šestý: K JEZERU
Jako zázrakem dopoledne mizí má včerejší bolest hlavy a další symptomy převýšení a můžeme se vydat do hor, na trek k jezeru Kedar-Tal. Nádherným údolím s vodopády podél řeky Kedar Ganga, jednoho z přítoků Gangy samotné. Z úrovně Gangotri kolem 3000 metrů nad mořem stoupáme podzimně laděnou krajinou další stovky metrů až do 3800. Objevují se první zasněžené štíty. K večeru jsme v základním táboře, kde objevujeme plechový provizorní příbytek a pár stanů indických turistů z Kalkaty a jejich nosičů i kuchařů zároveň.
V noci nemůžu spát, neobvyklá bdělost a jasnost vědomí nutí zpracovat vše, co povrchní mysl odkládá kamsi do svých vlastních hlubin. Venku před stanem je vzduch hustý, nabitý intenzitou, plný vznášejících se zlatavých částeček. Tak to je stav, kvůli kterému po tisíciletí někteří odcházejí do hor, stav sjednocení a pochopení, který tak těžko hledáme dole v každodenním zmatku. Rozšířené vědomí, vědomí bohů…
Využívám těchto chvil, abych se zorientovala ve své situaci, složila do přehledné a přesto živoucí mandaly své myšlenky, pocity a činy a vyjasnila, co je pro mě podstatné. Koupu se ve světle uprostřed temné himalájské noci a hledám slova, jakými se podělit o tuto zkušenost.
Pondělí, den sedmý: MEDITACE V ÚDOLÍ
Vstáváme brzo, necháváme stany a spacáky v kempu, fotíme se s indickými turisty a vydáváme se na celodenní cestu k jezeru a zpět. Po prvních krocích se mi dělá zle, cítím, že daleko nedojdu a pouhá myšlenka na devět kilometrů tam a devět zpátky a dalších tisíc metrů převýšení vyzývá odpor, paniku, zvedání žaludku a bušení srdce. Ostatní mě povzbuzují, zkouším jít ještě asi dvě hodiny velmi pomalu a s častými přestávkami. Cesta je náročná pro většinu z nás, kdo jsme prvně tak vysoko v horách, přesto nastupují nejrůznější výčitky strachy, pocity viny z toho, že zdržuji ostatní, děs z vlastní nemohoucnosti. Vychází slunce a energie přibývá, přesto v jednu chvíli už prostě nemůžu dál. Rozhoduji se zůstat a sestoupit k obřím kamenům na břehu řeky. Usazuji se na kameni s výhledem na Shivling, který odsud připomíná gigantický přírodní oltář.
Koncentruji se na vrchol trojúhelníku Brahma-Višnu-Šiva, na vrchol pyramidy a doplňuji do harmonické Davidovy hvězdy trojúhelníkem svých rozpažených rukou. Prosím o podporu a energii na další cestu. Dozvídám se, že příčinou slabosti je neumění odpočívat a čerpat energii a také strach ze všeho velkého, z mocných posunů a změn.
Prožívám pocit vzrušujícího dobrodružství. Malé děvčátko v obrovském světě velehor. Vzpomínám si, že právě kartu Dobrodružství jsem si vytáhla jako téma cesty do |Indie na schůzce naší skupiny v čajovně U Džoudyho. Jako by právě toto byl můj pradávný sen, jako bych právě kvůli tomu byla sebou samou zastavena…
Začíná mi být zima a vydávám se zpět do kempu. Cestou dlouho pozoruji rodinu pasoucích se horských ovcí, které se jakkoli nenechají rušit mou přítomností. Obraz dokonalé harmonie spouští potlačené emoce, touhu po rodině a souznění blízkých bytostí, léta hledaném, nalézaném a znovu ztráceném. Pláču a zároveň se dává do deště a nenápadného sněžení. Krajina nad kempem, kde mi ráno bylo tak zle připomíná atmosféru z filmu Dead Man. Divoce pohozené kameny, zvláštně pokroucené, zčernalé kmeny bříz. Plná stesku a sebelítosti s rozbolavělou hlavou zalézám do spacáku a usínám. Před usnutím si povídám se svou mužskou částí a znovu nalézám ztracenou rovnováhu…
Postupně se v táboře objevují ostatní, k jezeru došli jen dva z nás. Po značném a dlouhém úsilí rozděláváme z provlhlého dřeva oheň a užíváme konce tohoto náročného dne. Dne Luny v Kozorohu, dne, který byl velkou meditací na téma cesty, cíle, zkoumání souvislostí mezi vnitřním a vnějším omezením.
Úterý, den osmý: SESTUP
Ráno zalité sluncem a naplněné absolutní čistotou vzduchu a jasností každého detailu struktury horských masivů rozestřených kolem kempu. Všechno přímo vibruje životem. Plni energie sestupujeme stejnou cestou do Gangotri. Tentokrát si vychutnávám doslova každý krok a objevuji nádherná místa, kterých jsem si před tím pro obrovskou námahu vůbec nevšimla. Každý krok může být začátkem nového života. Znovu a znovu se vracím k této skutečnosti, až se stává technikou meditace v chůzi, meditace zpřítomnění.
Sestupujeme kolem úchvatných silových míst, kolem gigantických vodopádů, které jakoby proudily přímo námi, až k jogovým ašrámům na kraji městečka.
Za prosklenou stěnou naší oblíbené restaurace defilují uličkou jako statisté mnou samou právě natáčeného filmu svatí mužové, prodavači mal, nemocní nesení ke Ganze na nosítkách obětavými příbuznými, nosiči tahající cihly na svých hlavách, pár turistů,poutníci... Zase dole, zase doma. V Gangotri, zóně čistého vegetariánství, kde v žádné restauraci nenajdete na jídelním lístku maso, vajíčka, alkohol. V zóně uvolnění, v zóně léčení a spočinutí…
Středa, den devátý: SPOČINUTÍ
Po probuzení objevuji možnost cvičit taj-či a krijajógu na střeše hotelu. Kolem deváté je už dost teplo a ve své asijské domovině, v řídkém ovzduší s menší gravitací se cvičení stávají obzvláště plavnými, energie obzvláště proudícími a meditace obzvláště povznášejícími.
Po celý den se učím odpočívat, jen být a přijímat energii k dalším putováním. Zvládat strach a obavy z další cesty, nevidět v ní jen zkoušku vytrvalosti a odvahy, ale také radost. Tuším, že se to netýká jen zítřejšího treku…
Čtvrtek den desátý: CESTA
Odkládáme v hotelu vše přebytečné a vydáváme se na cestu prošlapanou nespočetnými kroky, energetickou linii, svatou pouť z Gangotri do Bhujbasy a dále k prameni Gangy a na Tapovan pod horu Šivling.
Při ranní meditaci mi přichází sdělení, že spočinutí u pramene může přinést plné přijetí života v těle, léčení nejrůznějších porodních a prenatálních traumat. U snídaně se bavíme o Varanásí, místě, kam Indové odcházejí řece Ganze odevzdat svá těla, o opačném konci linie, místě protikladném k prameni. Shodujeme se, že vše záleží na tom, s jakou myšlenkou, s jakým záměrem a nastavením člověk do takových míst přichází.
Jdeme opět údolím, proti proudu řeky, směrem k počátku, k možnosti znovu se narodit, znovu vytrysknout, znovu začít. Údolí se zvedá nad řekou, otevírá se do nových stále krásnějších panoramat, opět přibývá bílé na svazích přibližujících se štítů. Vegetace se stává stále skromnější, vzduch se ochlazuje. Překračujeme potoky stékající do jediné řeky, čerpáme energii ke u vodopádů, jdeme dále a dále po úzké stezce ve svahu. „Namasté, zdravím vše vyšší v Tobě“, opakujeme stále dokola do usměvavých tváří poutníků a nosičů, které co chvíli potkáváme.
Po setmění dorážíme do Bhujbasy, poutního místa z několika velkých stanů, domků, ašrámů. Objevujeme obytný stan s večeří a snídaní a za chvíli už se hřejeme u kořeněného čaje masala s naším novým hostitelem, asi padesátiletým horským vůdcem, připomínajícím mi kouzelného skřítka. V provizorní kuchyni osvětlené pouze několika svíčkami připravuje bravurně na kerosinovém vařiči z předminulého století v hliníkovém papiňáku výbornou večeři – rýži, dušené zelí se zázvorem, luštěninový dál a placku čapátí…
Pátek, den jedenáctý: STOUPÁNÍ
U snídaně usedám na podlaze vedle svatého muže v bílém, poutníka vracejícího se z našeho dnešního cíle Tapovanu zpět do Gangotri. Místo požehnání nám dává popotáhnout ze svého čilamu, dýmky s konopím, základní výbavy sadhuů. Cesta k prameni, ke Gaumukhu neboli Kravské tlamě může začít.
Energii místa vnímám už o pár set metrů dříve jako chvění v dlaních podobné „zapnutému“ reiki. Najednou nemohu strčit ruce do kapes, jak je mým zlozvykem, držím je před sebou, přitahována jak magnetem k jednomu z nejposvátnějších míst na planetě. Usedáme na chvíli do meditace blízko oltáře, asi půl kilometru od samotného pramene. Máme patnáct minut na spočinutí, náš vůdce už čeká, aby se mohl poté věnovat další skupině.
Soustřeďuji se do páteře a vnímám ke kořeni sestupující světelný paprsek ukazující mi usazeniny u jejího kořene, na úrovni dolních dvou čaker. Vidím svou bytost jako zčásti prozářenou a očištěnou a zčásti ještě zatíženou nezpracovanými tématy. Vzpomínám si na příměr Eduarda Tomáše o vodě v láhvi s usazeninami, které jí indiviualizují, avšak zároveň oddělují od moře, do nějž je ponořena…
Další meditace necháváme na návrat a začínáme náročný výstup ledovcovou sutí. Mladý guide nás ženy střídavě bere za ruku a doslova táhne nahoru často téměř kolmou stěnou. Musíme často odpočívat a zklidňovat rozbušené srdce, ale zvládáme. Je to o obrovském sebepřekonání, nadvůli, kterou vyvíjíme spolu s ostatními turisty, poutníky, nosiči. Všichni s jediným, zdánlivě nesmyslným cílem – vystoupat vzhůru, pobýt TAM a zase sejít dolů…
Tapovan jako kosmický prostor, doširoka rozestřená louka s několika stany a skromnými obydlími, plná pohozených lišejníkem porostlých kamenů, louka s minimální vegetací.
Tapovan jako stav spočinutí rozestírající se na úpatí hory Šivling, spočinutí ve výši 4450 metrů nad mořem.
Odkládám batoh a s ním i mnohem víc. Hraj si, říká Jediný, říká Šiva tyčící se nade mnou a smějeme se spolu vší té tíži starostí a uměle vytvořených povinností, kterou nesu celý život na svých ramenou…
Je mi jasné, že s božím požehnáním je možné dosáhnout mnohého. Snad proto sem a na podobná místa směřují lidé, překonávají pohodlí a strach, aby se to dozvěděli, co všechno mohou. Rozpomínám se, jak dlouho jsem snila o této hoře, o tomto momentu, vidím za sebou téměř rok příprav, nadějí, pochybností. A teď jsem tu. Představa byla naplněna. Mohu se zastavit, mohu zavřít oči a uvidět, kudy dál, kudy vede cesta k dalším cílům, dalším vrcholům…
Stále ještě je Luna ve Vodnáři a my večeříme rýži, dál a čápátí v maličkém ašrámu u Matky, asi padesátileté svaté ženy, která za dobrovolný poplatek vaří a poskytuje nocleh poutníkům. Ašrám je maličká místnůstka v kamenném obydlí zároveň kuchyní, jídelnou, modlitebnou. Na oltáři se soškami hinduistických božstev je i fotografie jejího duchovního učitele či učitelky, tvář s naprosto vyrovnanou mužskou a ženskou energií. Je tu s námi Luboš, zkušený cestovatel ze Šumavy, který vypráví své zážitky, kromě jiného i z návštěvy Lhasy. Stmívá se, přituhuje a my se rozcházíme do svých stanů prožít či přežít dlouhou studenou himalájskou noc.
Sobota, den dvanáctý: NA VRCHOLU
Vycházející slunce pomalu, paprsek po paprsku, záblesk po záblesku zlatí špice rozestřených kolem Tapovanu vrcholů. Shvilingu, Žraločí ploutve, Trojice Bhagirati I,II. a III…
Zdá se nám, že smrt umrznutím je neodvratná, když se konečně kolem půl sedmé postupně vynoří za Bhagirati celá hořící mandala. Snad jako nikdy v životě obracím veškerou svou pozornost, veškeré své naděje a očekávání pouze ke Slunci, pouze ke zdroji života, tepla, božství… Vnímám, jak jsem během další hodiny postupně prohřívána a probouzena, kromě jediné tělesné potřeby v teple se objevují i další. Začínám meditovat, pokouším se o první pohyby rozcvičky tajči, zvedám ruce nad hlavu a přijímám inspirace osvícených. Meditační chůzí jdu ke konci louky na úpatí hory poseté obrovskými kameny jako drahokamy a nechávám se zaplavit stékajícím nektarem Šivovy moudrosti, vyhřívám se v čistém vědomí toho, že vše je dobré. Vše, co se nyní děje v mém životě je náhle absolutně průzračné, srozumitelné. Zde nahoře jakoby neexistovaly protiklady a pochyby, není tu na ně prostor. Jediné, co existuje, je stav radosti z existence a nezbytnost zajistit základní tělesné potřeby tomu, kdo se raduje…
V poledne vyrážím s Oldou na výpravu výše na úpatí hory. Lezeme ve vzájemném souladu a podpoře po kamenech až k hřebeni a po „ještěří stezce“ vedoucí do nitra hor, kamsi do sněžných realit. Zvládám dalších 500 metrů převýšení a po dvou hodinách mohu na chvíli spočinout ve své zatím nejvyšší dosažené výši kolem 4800 metrů nad mořem. Olda pokračuje dále a já usedám k meditaci jako zdánlivě opuštěná nicotná tečka uprostřed obřích masivů hor.
Vše se spojuje – cesta do Indie, cesta životem, cesta k Pravdě, k sobě, cesta duchovní. Pociťuji obrovskou vděčnost za to, že jsem došla až tak daleko. Vděčnost sahající až k fyzickým rodičům, vděčnost, kterou jsem nikdy nepocítila tak intenzivně. Vděčnost dotýkající se dále mých partnerů, přátel, blízkých bytostí, klientů, všech, komu jsem kdy vůbec mohla něco sdělovat, všem, kdo mi naslouchali a důvěřovali. Vděčnost se nakonec šíří na všechny bytosti, stéká jako slzy po mých tvářích, proudí v podobě energie reiki, stéká z hor kamsi daleko a široko, ke všem, kteří ji v danou chvíli potřebují a vnímají…
Vracím se pomalu zpět po ještěří stezce a začínám vnímat nenápadné symptomy převýšení. Mžitky před očima, brnění v rukou, tlak v hlavě. Mozek vysílá varovné signály, zdá se mi, že už jsem to už někdy zažila, někdy v devadesátých letech v souvislosti s holotropním dýcháním, ale nemohu si vzpomenout a přestávám se raději o to pokoušet. Nečekám dál na Oldův návrat a soustřeďuji se jen na zpáteční cestu, na každý krok. Odpočívám každých pár minut a snažím se nezapomenout na úkol dojít dolů a překonat touhu zůstat jen tak nečinně sedět na místě a čekat, až mě někdo objeví. Objevuji schůdnou vyšlapanou cestu značenou kamennými „mužíčky“ a asi za hodinu jsem v táboře. S třeskutou bolestí hlavy zalézám do spacáku a užívám daru pevné země pod nohama. Později se od dozvídám, že se horolezci z důvodu aklimatizace dostávají na vrchol hory cestou postupného vystupování a znovusestupování…
Po západu slunce se bleskurychle ochlazuje směrem k bodu nula. Večer trávíme příjemné chvíle u ohně s dvěma Francouzi a mladým indickým guidem u ohně, rozdělaným jejich nosiči z doneseného dřeva. Oheň dohořívá a mě napadá přát si: „Ať jsou šťastny všechny bytosti“, když v tu chvíli guide vyslovuje něco podobného…
Oheň dohořívá, den končí v propojení lidských tvorů spojených jedinou potřebou – tepla, světla, lásky…
Neděle, den třináctý: U ZDROJE
Po snídani vysedávám u Matky na zápraží ašrámu a dívám se, jak v modrobílém sárí přemotaném přes teplý svetr myje v ledové vodě z kbelíku svých pár kousků nerezového nádobí. V tu chvíli je pro mě skutečným ztělesněním ideálu vědomě prožívané každodennosti, posvátnosti každého gesta a úkonu. Rozpomínám se na svůj domov, na své dětství, na blízké ženy a jejich osudy. Vidím ženy naší současnosti skládající nádobí do elektrických myček, podivnou odpojenost od procesu vaření a přijímání potravy. Odpojenost od těla, od základů trojúhelníku směřujícího k nebesům…
Jdu uskutečnit malý rituál - zavěsit na vlajku u basecampu horolezců barevné tibetské praporky na šňůře, které jsme koupili v Rishikesh. „For Free Tibet“ opakuji s dojetím jediné přání, které mě v tu chvíli napadá. Od této země jsme nyní pouhé čtyři kilometry…
Balíme, jdeme pro vodu k potůčku skrze stádo modrých ovcí, loučíme se Ma a slunečným dnem znovu sestupujeme ke Gaumukhu. Tentokrát se ocitáme přímo u něj, přímo pod ledovcem, odkud s mohutným burácením vytéká vytéká bohyně Bagira-Ganga jako Šivovo nekonečné pokračování, jako jeho vlasy, jeho myšlenky, jeho ženská energie, jeho Šakti…
Jdu přes kameny spolu s dvěma indickými kluky co nejblíže ke zdroji. Omývám se vodou a mám vizi: na zlomek vteřiny se vnímám ve vitálním těle zralé ženy-cestovatelky. Končí vyrovnávání karmy a fáze věčné nespokojenosti se sebou samou, nejistoty a slabosti ženské existence. V úžasu nabírám vodu do malého kanystříku se znakem óm, živou vodu nového zrození, nového začátku. Tisíce let, tisíce kilometrů, milióny kroků směřujících k tomuto momentu.
V krátké meditaci přijímám sdělení a inspirace pro další nové období, pro Nový věk. Vidím osvobozený Tibet jako celosvětové všem přístupné centrum esoterní moudrosti a informaci, a dozvídám se, že se nějakým způsobem podílím na tomto projektu. Snad i tím, že si dokážu představit jeho uskutečnění. Zatím vím jen to, že má příští himalájská cesta bude směřovat k hoře Kailash…
Sbíráme kamínky pro blízké a scházíme se, abychom se vzali v kruhu za ruce, zazvonili si pro štěstí na zvon v malém přírodním chrámku a fyzicky opustili místo nabíjené po staletí modlitbami a vědomou přítomností statitisíců poutníků. Po cestě vidím nás šest jako jakýsi ohnivý čistým vědomím zářící hřeben z jedinečných individualit, z nichž každá bude po svém pročesávat svou realitu…
V Bhujbase uléhám ve stanu k relaxaci a přijímám sérii vizí – samu Ma Ganga, usmívající se líbeznou bohyni, znázorňovanou na svatých obrázcích jako sedící v lotosu na krokodýlu /podobně jako panna Marie stojí na ještěru, překonávajíce tak svou nižší přirozenost/, kterak se mění v dva proudy energií, v sílu a lásku, které se splétají a proudí do mého srdce. Po spirále sestupující páteří řada jemných a něžných panen Marií, odlákaných podivnými kněžími v maskách kamsi do strany zhruba na úrovni druhé čakry. Snažím se převést tuto nádhernou energii až dolů k sexuálním centrům, dokončit proces, který byl přerušen kdysi v počátcích křesťanství rozštěpením ducha a těla, zakletím naší doby…
Vidím podstatu vztahu Indie a Anglie, vidím jak upjaté ženy s kamennými tvářemi sledují tropicky bující indickou krajinu z oken vlaku. Vidím, jak se tyto ženy mění v nestoudné poloobnažené kurtizány. Vidím muže Západu jako uhlazené politiky skrývající v sobě neurvalé a hrubé násilníky se zlostí zrudlými tvářemi drancující zemi amerických Indi-ánů…
Vidím duši Indie odmítající zúčastnit se toho všeho, projít krizí dualismu, Indii lpějící na svých hodnotách, odmítající pokrok a technické vymoženosti, vidím narůstající bídu a utrpení. Dokud na miskách Vah budeme přetěžovat hmotu, bude Indie vylétávat a ulétávat směrem k Duchu…
Nakonec mi všeobjímající Luna v Rybách ukazuje lidstvo tančící kolem Stromu života. Sjednocené lidstvo, sjednocená mysl…
Pondělí, den čtrnáctý: PO PROUDU
Vracíme se do Gangotri, jdeme po proudu řeky známou stezkou údolím a neseme své prožitky. V momentech spočinutí přenáším energii reiki do budoucnosti, do svého každodenního života v Praze do okamžiků, kdy jí budu nejvíce potřebovat. Cítím podivuhodnou naplněnost, v níž není místo na strach a pochyby. Když zavírám oči, vidím nádherné mandaly, vzory vyjadřující celistvost, soulad a harmonii daného okamžiku. Stav zasloužený dlouhým putováním, intenzivním tělesným vypětím, pobytem v čisté přírodě a energeticky silných místech. Stav, který nelze vymyslet, uměle vytvořit, ani si jej jakkoli vynutit. Stav, za který mohu poděkovat svému tělu a tak tedy děkuji…
Úterý, den patnáctý: LOUČENÍ
Dnes ráno konečně Šiva vyslyšel mé prosby a dal mi lekci meditace. Spočinula jsem na střeše hotelu Shivling v osvobozující prázdnotě s pohledem na bílé plátno mysli bez projekcí a představ…
Nekonečně děkuji za ten dar a intenzivně vnímám a ukládám do srdce atmosféru místa. Průzračnou čistotu jemně vibrujícího sluncem prohřátého vzduchu, vůni snídaně od sousedů z balkónu a vykuřovadel z pouličních oltářů s vyšňořenými lingamy, odněkud se nesoucí vůni konopných políček, zvuky indické pop-music a nádherně nesrozumitelné rozhovory pouličních prodavačů.
Ukládám do srdce tento stav a loučím se s místem spočinutí, kam se ještě ve fyzické či jiné podobě budu jistě vracet…
Středa, den šestnáctý: ZPĚT DO ÚDOLÍ
Odjíždíme pronajatým džípem ve tři hodiny ráno. Je Luna v Beranu, úplněk v plné síle. Řidič spouští cédéčko se svými oblíbenými indickými hity a už se řítíme po chatrné himalájské silničce vstříc dalším dobrodružstvím. Tentokrát plni energie a s funkčními pneumatikami.
Projíždíme opět stavbou a v podivném kontrastu s odlidštěným prostředím gigantických strojů, náklaďáků a ubytoven pro dělníky, se nám do cesty zaplétají obrovská stáda koz a ovcí, sháněná pastevci před zimou z hor zpět do údolí.
Lidé čistící si zuby, omývající se v potocích, konající svou potřebu podél silnice, zametající před svými skromnými obydlími, stavějící na oheň hliníkové konvice a papiňáky.
Svítá a podél krajnic se začíná odehrávat pestrobarevný film s názvem Neuvěřitelná Indie…
Čtvrtek, den sedmnáctý: CHRÁM ŠIVY
Opět v Rishikesh. Je Luna v Býku, mám svůj odpočinkový den a vydávám se na procházku a nákupy.
Přecházím přes krajkový most zdobený neposednými opicemi, zouvám si boty, odevzdávám spolu s desítkou rupií „botníkovi“ a vstupuji do Šivova chrámu. Pohybuji se po spirále ve směru hodinových ručiček po jeho stále se zužujících ochozech kolem výklenků s božstvy a zvony, stánky s rituálními předměty až do nejvyšších pater se sochou Jediného, výše obrovským lingamem a nakonec knězem, poskytujícím za mírný úplatek půdžu, rituál zasvěcení do Jednoty…
Sestupuji na gáty ke Ganze. Je žhavé poledne a já vytahuji lingam z háčkovaného pytlíčku na krku. Posvátným omýváním z něj již potolikáté smývám veškeré iluze a přikládám ke třetímu oku, abych uviděla, že „All You Need Is Love“, Všechno, co potřebuji je Láska…
Večer výlet rikšou do Haridvaru, místa rituálních koupelí, k nimž se sjíždějí lidé z celé Indie. Ganga je tu mnohem širší, lemována kamenným nábřežím, něčím mi připomínající náš pražský Smíchov. Je tu jen mnohem více ruchu, prodavači se zbožím prostě rozloženým na zemi, prodavači s dobrotami na talířích z listů, často různě zmrzačení žebráci, trojice sadhuů pokuřujících pod posvátným stromem.
Přicházíme pozdě, ohňová show provázející rituál už skončila. Kněz však stále provádí koupele za dvacet rupií pro všechny zájemce. Pozorujeme, jak se lidé s úctou celí noří do vody a smývají svou karmu, aby místo toho měli lásku…
Stoupám si na schodiště a nechávám odplavit karmu ze svých chodidel, karmu zapomnění, nedostatku, omezení. Vizualizuji, jak proud odnáší vše, co jen může odnést. Nečekaně přiskočí malé děvčátko a namaluje mi tečku na čelo na místo třetího oka, do bodu prozření. Buď máte karmu nebo lásku, buď trpíte nebo jste probuzeni, vzpomínám si na často mnou samou vyslovovaná slova. Vystupuji z vody, obouvám boty a vydávám se již potolikáté na cestu jejich uskutečnění.
Pátek, den osmnáctý: ODJEZD
Ráno se dozvídáme, že v noci zemřel otec majitele našeho hotelu. Nic nefunguje, zavřené jsou obchůdky, internet, masážní centra. Cestou do města potkávám průvod plačících žen v čele s vdovou. Den plný zvláštního napětí, zavřena je i část obchodů, mnozí oblékají bílé pohřební oděvy.
Jdeme rezervovat jízdenky a večer se vydáváme nočním autobusem do Dillí podivnými apokalyptickými krajinami, nekonečnými předměstími a průmyslovými barabiznami, prachem a smogem bez jakékoli přírody opět drsně kontrastující s místy, kde jsme byli ještě před několika dny...
Sobota, den devatenáctý: OBŘAD NAKUPOVÁNÍ
Ranní Dillí plné smogové mlhy. Po smlouvání, které už po třech týdnech není tak zábavné, si konečně najímáme rikšu s vesele si prozpěvujícím řidičem. Probuzení v „sáhiby“ obzvláště oblíbeném hotelu Hare Ráma na tržišti Paharganj je jako procitnutí z iluze. Šeděkachlíčkované ušmudlané zdi, záchod bez splachování, dvě bíle povlečené postele a dvě plastová křesílka v maličkém pokojíku bez oken.
Jdeme si užít Lunu v Blížencích, podivuhodný lidský mumraj a pro mě totálně exotickou a jinakou atmosféru tržiště. Pokouším se uspokojit všechny možné své chuťové i estetické potřeby a obdarovat sebe i ostatní z množství nabízených tvarů, barev, chutí, vůní. Nakupování se mi zde jeví jako velké umění jako podivuhodný obřad. Vidím, že si každý prodavač totálně užívá svou práci, baví se s každým dalším potencionálním zákazníkem. Užívá si vychvalování svého zboží, předvádění jeho všemožných variant, užívá si smlouvání. Zkouším se poučit a přenést tuto zkušenost do svého života. Prostě si užívat to, co dělám.
Lidé mě tu zdraví, nabízejí své služby a nikdo se nezlobí, když odmítám, nešetří úsměvy a přáním všeho dobrého. Jako by přirozeně znali pravidla pozitivního myšlení, která tolik let tak pracně absorbuji do své normalizované mysli…
Neděle, den dvacátý: POSLEDNÍ
K poslední snídani banánové lassí v legendárním Diamond Café.
Poslední rupie rozdané žebrajícím stařenkám a dětem s dětmi na rukou. Poslední rupie jako bakšiš pro řidiče taxíku. Poslední kroky po indické zemi a začíná osmihodinový let směr Londýn, směr Západ.
Poslední rozkoš z vegetariánského občerstvení, poslední polibky indické reality a jsem zamilována navždy, zamilována do Indie…