PO STOPÁCH ŠIVY ANEB PODIVUHODNÁ INDIE 2011
...věnováno zázračné zemi za zrakem...
Píše se únor 2011 a pětice žen několika generací se odhodlaně noří do jihoindické reality...
Jsme v Chennai, hlavním městě státu Tamilnádu. Obrovské množství lidí,vozidel, všemožných zvuků, vůní i zápachů, barev a tvarů. Zdánlivý chaos, kde má však každý své jasně vymezené místo. Někdo převáží pasažéry žlutou motorykšou, někdo ve voze taženém bílými býky veze náklad palmového listí, někdo dělá placky čápátí, někdo šije, někdo navléká jasmínové květy... Jsem opět fascinována tím, že toto vše ještě existuje, že se mi zase zdá tento úžasný, pestrobarevný sen.
Taxík nás vyvrhl na autobusovém nádraží, kde sice není jediný anglický nápis, ale a přesto se s lehkostí doptáme na svůj autobus do Pondicherry. Dávám si svou první masalu, sladký kořeněný čaj s mlékem. Dívám se jak láskyplně prodavač přelévá nápoj z jednoho ušmudlaného kalíšku do druhého a má hygienická předsevzetí berou rychle za své. Uvolňujeme se natolik, že nám mezitím málem ujíždí autobus i s batohy. Inu, být uvolněn a soustředěn zároveň je schopnost důležitá nejen pro cestování po Indii. Za hlučného doprovodu indické pop music míříme z přelidněného velkoměsta na pobřeží. Usínám v sladkém objetí matky Indie, chvílemi se probouzím do nádherné zelené rýžových polí a palem lemujících silnici. Jednoduché chýše, ženy v pestrobarevných sárí... Něco ve mně přímo hltá tyto archetypální scenérie, které jsou pro městského člověka tak vzácné. Něco ve mně se léčí, uvolňuje do hlubšího spojení se Zemí, se sebou...
Z Pondicherry ještě pár kilometrů rykšou rovnou na Repos Beach. Chvíli hledáme, kam hlavu složit, až se zvláštní směsicí náhod jaksi spontánně dostáváme nenápadnou brankou do skvělého plážového eko-hotelu Waves, do místa, které mi bylo spřízněnými cestovateli doporučeno. První indická večeře, noc na matraci s moskytiérou v dřevěné chýši, koupel v příjemně teplých vodách Indického oceánu. Všechna má těla zdaleka ještě nepřistála, tak spíš jen jako jakási předsunutá hlídka pozoruji dění. Odevzdávám své starosti, odpoutávám se od své každodenní pražské reality a nořím se do procesu Cesty, nořím se do Cesty jako procesu. Je čas Ryb a zároveň zlomový okamžik v životech nás mnohých. V obrovských slaných vlnách oceánu hodlám rozpustit poslední zbytky závislostí a lpění, vyléčit svůj strach a staré bolesti. Prohlubuji svůj dech, nádech je přílivem a výdech je odlivem, vlna za vlnou přináší stále hlubší spočinutí, klid a uvolnění...
Ráno si cvičím a medituji na pláži a několik mladých pohledných Indů zatím trpělivě čeká, až se se mnou bude moci vyfotit. Už vím, že je to zde běžná věc /mladí muži si prý o svých setkáních s cizinkami vedou deníčky/, tak ráda souhlasím. Nemá cenu se těmto věcem bránit, stejně jako otázce: where are you from?(odkud jste), kterou vám v Indii lidé kladou nejčastěji. Nejjednodušší ze všeho je na ní pravdivě odpovědět, je to prostě spontánní zvědavost a otevřenost. Stejně tak se nezalekněte poněkud indiskrétnějších otázek: zdali jste ženatý, vdaná, kolik máte dětí, jakou práci atd. Vždyť ve vesmíru je vše veřejné a tento čistě lidský zájem jedné bytosti o druhou nám pak po návratu naší reality může tolik chybět...
Dopoledne zkoumáme okolí pláže. Malé uličky s palmovými sady, svéráznými guest-house, obchůdky, dílničkami, jednoduchými, na sebe nalepenými domky, před nimiž se každé ráno objevují na chodníku křídou kreslené složité mandaly. Přese všechnu zdánlivou bídu, nepořádek, jakousi věčnou nedodělanost vnější reality naplňují Indové svůj každodenní život smysluplnými rituály. Každé ráno věnují všichni velkou pozornost své hygieně a zevnějšku, oblékají se do čistého, vykuřují své příbytky, obchůdky a třeba i autobus, ve kterém budou celý den vozit lidi. Mnozí si zajdou do chrámu na ranní půdžu, kde se nechají udělat červenou tečku na čele, v oblasti třetího oka. Po celý den si tak připomínají své spojení s Šivou, díky němuž svět vzniká i zaniká, uvědomují si pomíjivost hmotné existence. Snad právě proto se neobklopují vnějším přepychem a přílišným pohodlím, aby si stále uvědomovali, že tento hmotný svět není jedinou realitou, že je iluzí, za níž se ukrývá pravá skutečnost duchovního světa...
Avšak tělo zůstává stále chrámem, o nějž je třeba pečovat. Vždyť právě v něm je možno dojít osvícení. Těla světců, osvícených mistrů se proto nespalují na hranici, ale ukládají do mauzoleí, kde jako takzvaná samádhi dále slouží ostatním a vyzařují božské vibrace. Dnes navštěvujeme samádhí moderního světce a zakladatele integrální jógy Šrí Aurobinda a jeho duchovní partnerky Matky. V naprostém tichu je možné spočinout v davu zbožných uctívačů a vnímat meditativní energii tohoto místa.
Matka, která přežila Šrí Aurobinda o mnoho let, začala v roce 1968 uskutečňovat svou vizi – Auroville, kosmické město nové doby se mělo stát městem, patřícím celému lidstvu, ve kterém by mohli muži a ženy žít v míru a harmonii mimo všech možných náboženství a národní příslušnosti. Na pustou planinu nedaleko bývalé francouzské kolonie Pondicherry se sjížděli lidé z celého světa, nadšení tomto projektem. Auroville se začalo rozrůstat a formovat do podoby spirály, do tvaru naší galaxie. V současnosti zde žije kolem 1800 lidí ze 40 zemí. Středem Auroville, jeho duší je Matrimandir /“Chrám Matky“/, obrovská zlatá koule s vnitřním prostorem, místem pro tichou koncentraci, která se budovala v letech 1971-2007 a práce na ní a úpravách okolních meditativních prostor stále pokračují.
Dnes je 28.2 a Auroville slaví čtyřicáté třetí narozeniny. Díky Štěpánce, která nám dopředu zajistila a dnes přivezla malé fialové kartičky se jmény, máme možnost dostat se do Matrimandiru! Spolu s dalšími několika desítkami adeptů nejdříve povinně shlédneme film o Auroville ve Visitors centru, pak jsme dovezeni ke „kouli“ a nasloucháme přednášce, napomáhající se vyladit na výjimečný zážitek. Zouváme si boty a v naprostém tichu kráčíme jeden za druhým do nitra chrámu, do nitra sebe sama. Pomalu stoupáme po spirálových schodištích vlídně navigováni několika andělsky působícími Aurovillany. Možná právě tohle je mnou tolik vysnívané UFO, kosmická loď, která nás jednou všechny odveze na jinou planetu... Spolu se vstupem dovnitř se něco ve mně přepíná na jiný rozměr vnímání, na něco co dobře znám, přesto nedokážu jakkoli logicky vyjádřit – příslušnost k jiné, mimozemské dimenzi existence a zároveň pohyb v sobě samé. S každým krokem vzhůru se tento pocit zesiluje, mysl utichá, narůstá jemná vnímavost a dojetí. Je to skutečně nejen chrám, je to zároveň i jakýsi podivuhodný, vědomí rozšiřující přístroj a není mezi tím žádného rozdílu...
Usedáme na bílý koberec v kruhové místnosti, v jejímž centru je křišťálová koule, prozářená jediným paprskem slunce pronikajícím shůry. Osvícení člověka - prolnutí ducha a hmoty... Na patnáct minut se nořím do meditace, vědomí se rozšiřuje, rozpomínám se na to nejpodstatnější, na slib, který jsem vlastně sama sobě dala. Na chvíli jasně chápu některé události ve svém životě, jejichž příčinou je jen a jen zapomnění, odklánění se od cesty k cíli... Je to vše vlastně průzračně jednoduché: nezapomenout kdo jsem, být ve spojení se svým vyšším Já, s božstvím, se Zdrojem. Jen tak se léčí veškerá bolest a utrpení. Vím, že odteď se mohu do tohoto místa vždy ve své mysli přemístit, ono je vlastně ve mně, v každém z nás, je středobodem našich myslí, našich mozků, bodem přepnutí, bodem probuzení...
Vnímám Auroville jako jedinečný experiment, jako zárodek nové vodnářské doby. Je jasné, že se obyvatelé potýkají s nejrůznějšími potížemi, možná zažívají rozčarování související s rozporem mezi ideálem a skutečností, realitou doznívající éry Ryb. Do budoucna by měly z komunity zmizet peníze, zatím však jsou zdá se, více než důležité. Vždyť je k tomu, abyste se mohli k experimentu natrvalo připojit, musíte mít dostatek prostředků k tomu, abyste se mohli zabezpečit na celý rok. Přesto má tento projekt své místo, svůj jednoznačný význam, k jehož pochopení je třeba pobývat zde déle a zapojit se do života komunity, což je samozřejmě možné a vřele se doporučuje.
/viz. www.auroville.org /
Při obědě ve skvělé aurovillské biorestauraci nás Štěpánka zasvěcuje do hinduistických mysterií. Vyprávíme si o Brahmovi Stvořiteli a jeho ženě Sarasvátí, O Višnuovi udržovateli a jeho ženě Lakšmí, o Šivovi ničiteli a jeho ženě Párvatí či Kálí (a mnoha dalších:-) O pěti elementech: ohni, zemi, vzduchu, vodě a éteru, z nichž je vše stvořeno. Pět elementů je zhmotněno právě tady, ve státě Tamilnádu do podoby pěti posvátných lingamů, umístěných v pěti chrámech, z nichž některé máme v plánu navštívit. Dozvídáme se, že Šivův lingam ponořený v jóni je vlastně božské vědomí napůl ponořené do hmoty. Vynořená část lingamu se uctívá, polévá a omývá, vodou, mlékem, medem a jinými posvátnými substancemi. Tak se očišťují a omývají nejrůznější bloky, které nám brání poznat Pravdu a tak se osvobodit od iluzí...
Většina hinduistů uctívá Šivu nebo Višnua - záleží na tom, nakolik je ještě baví tato realita. Pokud je pro ně nejdůležitější hojnost, prosperita, dobré zdraví, rodina, pak uctívají Višnua. Pokud jsou již hmotnými požitky nasyceni a směřují k osvobození z iluzí a duchovnímu probuzení, pak se obracejí především k Šivovi. Asi nejextrémnějšími uctívači Šivy jsou bábové, svatí mužové, kteří se po složení slibu zříkají všech světských radostí a hmotných statků a věnují se jen své duchovní praxi. V Indii je potkáváte především na posvátných a silných místech, oblečené do oranžových rouch, s dlouhými vlasy a vousy a brašnou, v níž mají často celý svůj majetek.
Hinduismus je vlastně velmi erotický – v křesťanství uctíváme mrtvého člověka na kříži, zde je téměř na každém rohu oslavováno spojení mužského a ženského přirození... Škoda, že hinduistou není možné se stát, jen se jím narodit(-: Přesto panuje v současné Indii značná sexuální zdrženlivost a proto se doporučuje podle toho se i oblékat, zvláště při návštěvě chrámu dbát na to, aby určité partie byly řádně ukryté. Ano, skutečnost je paradoxem a nic si neprotiřečí...
Jedeme do města Chidambaram a projíždíme deltou řeky Kávérí, které se říká Ponni, zlatá paní a je podobou Matky bohyně. Je uctívána jako cesta tekuté šaktí, prvotní ženské energie, která živí milióny farmářů na jejích březích. Tamilské přísloví praví, že stát na březích Kávérí a poslouchat melodie karnatácké hudby je jako ochutnat věčnou blaženost...
Prvním z navštívených chrámů je znamenitý Sabhanájaka Natáradža, chrám Šivy jako pána kosmického tance. Zde je uložen lingam éteru, ákášalingam, který je neviditelný, protože Bůh není nikde, jen v lidském srdci... Chidambaram, velevýznamné poutní místo šivaistů, je přímo opředeno legendami z dob bájné říše Čólů, která svého rozkvětu dosáhla mezi devátým a třináctým stoletím. Chrámový komplex za těch pár století obrostl typickou indickou realitou. Využit je téměř každý čtvereční centimetr. Všude se jezdí na všem možném, vaří, šije, holí a stříhá, prodává a nakupuje, žebrá...
Chrám je uspořádán ze čtyř světových stran obrovskými gopurami, poschoďovitými bohatě zdobenými věžemi. Gopury slouží jako vstupy do chrámů a ještě donedávna také plnily funkci majáků. Po průchodu gopurou se otevírá jižně velkorysé rozlehlé prostranství se sloupovím. Doporučuje se chrám obcházet ve směru hodinových ručiček a teprve pomalu se přibližovat k jeho hlavní rituální středové části Rádžasabhá, sál s tisícem sloupů, jichž je ovšem jen 999 – tisícím je Šivova noha. Uvnitř velmi silná energie, mocné sloupy zdobené rituálními výjevy a tajemnými postavami. Není tu nikdo, kdo by nás provázel a něco vysvětloval, je třeba jen vnímat. Je po čtvrté hodině, kdy se chrám otevírá a lidé se shromažďují před dalším zamřížovaným vchodem do centrálních prostor. Nezbývá než se zklidnit a trpělivě vyčkávat, což je pro západní mysl dost těžké.
Naléhavé zvuky bubnů a lastur nakonec oznamují začátek půdži a dveře se otevírají. Shlukujeme se s ostatními věřícími před svatyní, postupně dostáváme arátí, požehnání ohněm na kovovém podnose, pak tečku na třetí oko z červeného prášku a trochu posvěcené vody k vypití a očistě. Obratem dáváme mince či drobné bankovky. V chrámu je velmi důležitá výměna energií. Dostáváte požehnání a za to dáváte peníze. Pokud se takto vyladíte, vše proudí. Naše předsudky vůči placení penězi za duchovní služby se zde mohou rozpustit anebo také posílit. Záleží na naší schopnosti vnímat, ne jen slepě věřit. Naslouchat svým pocitům, kolik peněz za co zaplatit a komu. Koneckonců, jako v životě...
Po chvíli se opět rozeznějí lastury a bubny. Tento zvuk ve mně probouzí pocit, že se děje něco skutečně zásadního. Konec světa, konec hry, konec iluze... Dva tisíce dvanáct - znovu a znovu mi přichází na mysl magické číslo. Všechny lidi kolem náhle vnímám jako duše, které již odložily svá těla, rozhodnuté jít dále. Jako by z tohoto chrámu, z tohoto momentu, již nebylo návratu a já náhle obdivuji to podivuhodné odhodlání všech přítomných opravdu procitnout, opravdu se probudit, ukončit starý způsob myšlení a existence.
Začíná rituální uctíváni. Namísto neviditelného akašalingamu se zde uctívá křišťálový lingam, který prý vyzářilo světlo srpku měsíce na Šivově obočí. Voda k omývání je čerpána z chrámové nádrže Šiva-ganga, v níž se prý kdysi jeden kašmírský král vyléčil z lepry. Obřad probíhá ve vyvýšené svatyni a voda s ostatními posvátnými substancemi stéká dolů, kde si jí nabíráme do dlaní, pijeme jí a přikládáme na srdce a třetí oko. Vizualizuji si, že je takto omývána celá má bytost, všechny mé bloky a mentální usazeniny, strachy a pochyby jsou rozpouštěny. Kdosi nám dává do dlaně pár zrnek posvěcené rýže, abychom neměly už nikdy hlad. Po celém obřadu ještě na chvíli usedám k meditaci na zem k jednomu ze sloupů a soustřeďuji se do srdce, protože jinak vlastně vše, co tu probíhá, nelze uchopit. Právě v srdci tančí neviditelný tanečník a každým svým pohybem tvoří anebo boří naše světy, naše životy, všechno, co se děje...
Hlavním cílem naší pouti je posvátná hora Arunáčala a Chrám věčně vycházejícího Slunce s lingamem ohně ve městě Tiruvannamalai. Hora Arunáčala je čistým Óm, vtělením Šivy, stále obklopena uctivou pozorností tisíců poutníků, jogínů a duchovně hledajících z celého světa. V minulém století zde prožil celý svůj život Šrí Ramana Mahariši, mystik a novodobý světec, který zde, na úpatí hory strávil 23 let v meditacích. Toto silové místo, které bývá též nazýváno „středobodem světů“, mě přitahuje už řadu let, vnímám jej v jemných souvislostech a propojeních s horou Kailáš a Šivling v Himaláji, které jsem navštívila v minulých letech.
Tiruvannamalai je opět typické indické přelidněné a hlučné město, rozložené pod horou. Ubytováváme se v příjemném a levném hotelu poblíž veškerého pro nás důležitých míst – Ramanamahariši ašrámu a meditační jeskyně, posvátného Agnilingamu, internetové kavárny Šántí a mezi cestovateli populární restarace German Bakery... Ráno můžeme si můžeme společně zacvičit a meditovat na střeše hotelu s výhledem na Horu. Odsud má nádherně ženský zaoblený tvar a přímo vyzývá k láskyplné komunikaci.
Arunáčalu je dobré před výstupem obejít ve směru hodinových ručiček. Této rituální cestě se říká pradakšína. Za úsvitu se vydáváme na tzv. malou pradakšínu, Inner Path, sedmikilometrovou vnitřní stezku. Z rušné silnice odbočujeme směrem k hoře a kráčíme nádhernou jižní přírodou, doprovázeny třemi toulavými psy, vřeštěním opic a vycházejícím sluncem s rychle narůstající intenzitou. Hora je stále po pravé ruce, živoucí, přítomná natolik, že je téměř možné se jí fyzicky dotknout. Ke konci cítíme únavu, vedro, pochyby, zda jdeme správně a proč vůbec jdeme. Jak na cestě, tak v životě. V takových chvílích stačí si tuto souvislost uvědomit, rozpomenout se, že jde o naše vlastní rozhodnutí jít a dojít k cíli a únava hned mizí...
Dnes je 3.3, Velká Šivova Noc, Šivarátrí. Jeden z nejvýznamnějších hinduistických svátků bývá vždy den před novoluním v Rybách. Blahodárná noc, během níž Šiva dává svým oddaným následovníkům velký dar – možnost osvobodit se ze zajetí mysli. Vydáváme se rykšou do chrámu, který je dnes nádherně vyzdoben na podlaze jsou barevným pískem vysypána vyobrazení Šivy a dalších božstev, všude plno lidí a zvuků a ohně a vůní, ženy jsou většinou oděny v červených svátečních sárí. Chrámový slon od každého převezme bankovku či minci, předá jí a požehná každému velmi pečlivě chobotem temeno hlavy, což řádně pohne levou hemisférou i toho největšího skeptika. Přestože jsme tu téměř jediní cizinci, vnímáme vřelé přijetí a sounáležitost. Tato stále živoucí prastará moudrost si přeje být šířena... Vnímáme energii tohoto místa, energii věčně vycházejícího slunce. Chodidly, oběma očima i tím třetím, rukama, celou svou bytostí nasáváme, abychom mohly přivézt domů, abychom mohly bdít i uprostřed nejtemnější noci...
V pátek dopoledne se vydáváme na daršan – požehnání svaté ženy Šrí Šiva-Šakti Ammajar. V příjemném domě se ve velké, sluncem prozářené místnosti již na zemi usadily desítky lidí, většinou zápaďanů. Přidáváme se k nim a tiše se vylaďujeme na požehnání. Prosím si o pomoc s tím, co mě trápí. Nenápadně přichází drobná žena v oranžovém rouše s nádhernýma očima. Usedá do proutěného křesla a jen se dívá, pak vstane a pohledem „skenuje“ každého z nás, někoho kratší dobu někoho déle. Při tom vnímám, jak se mnou telepaticky promlouvá její bezbřehá ženská moudrost a vysvětluje mi nesmírně trpělivě a láskyplně, co mohu změnit ve svém přístupu k mužům, k lásce, ke vztahům. Naprosto přesně mi ukazuje, jak změnit své nastavení, jak se uklidnit, v jakých situacích...
Šrí Šiva Šakti všem vzkazuje:
Mé milující polibky všem mým dětem...Všechny vás vidím vnitřním zrakem a ochraňuji vás.
Jděte hlouběji do svého ticha. Uvidíte světlo, které je vaším Átmanem a všechny maličké prostůrky ve vaší hlavě se stagnujícími myšlenkami a karmami se začnou otevírat.
Kdekoliv se nalézáte, buďte v Tichu a poznáte prožitek světla, které vás naplňuje. Ponořte se do řeky Radosti a extatického světla.
Nyní je ve světě tak mnoho katastrof, chaosu a těžké karmy a jen díky milosti Gurua se země stále ještě otáčí...
Buďte milujícími, Tichými a pobývejte v Klidu. Dokonce i při jakékoliv aktivitě vás Ticho povede.
Důvěřujte si, odevzdejte se svému Átmanu /Zdroji/.
Ať štěstí a dostatek převládají...
V Ramana Maharišiho ašrámu je bezpochyby nejsilnějším místem hala s jeho samádhí a jeskyně v níž mnoho let meditoval. V hale můžete spočinout kdykoliv, téměř po celý den, posedět v klidu a přijímat inspirace shůry. Probíhají zde i rituály, čtení z textů, zpěvy manter. K jeskyni je však třeba se vydat jen v určité hodiny. Procházíme brankou ašrámu a kráčíme ještě asi dva kilometry po kameny vydlážděné „stezce osvícených“ po úbočí hory. Přicházíme na poslední chvíli, ale nenápadný mužíček nás ochotně nechá ještě vejít do maličkého domku, který byl k jeskyni přistavěn a usednout do meditace v energeticky velmi nahuštěném prostoru... a právě tady si položit otázku „Kdo jsem?“, na níž je osvobozující učení Ramany Maharišiho založeno. Klademe-li si tuto otázku, postupně odkládáme všechny vrstvy, s nimiž se mylně ztotožňujeme: naše tělo, smysly, různé vlastnosti, intelektuální poznání... a přibližujeme se tak k samotné podstatě, k tomu co nelze ani tělesnými smysly, ani intelektem postihnout a uchopit.
Tato otázka stojí na počátku cesty sebepoznání, stejně jako ohnivý živel je první ze všech, stejně jako ohnivé znamení Berana na začátku Zvěrokruhu. Co pro mě znamená oheň? Probuzení, vědomí nesmrtelnosti a jedinečnosti, tvořivost, radost... Schopnost začínat a dělat věci nikoliv z nutnosti a povinnosti, ale z radosti a proto, že mě baví. Právě tady si obzvlášť mohu uvědomit, nakolik podléhám nejrůznějším myšlenkovým stereotypům melancholika: smutku, pochybám o smyslu existence a obavám z toho, že mě někdo nemá rád. Nakolik se promítají do události z dětství, z prvních ohnivých sedmi let života. Stačí však se probudit, přepnout na režim bezvýhradného sebepřijetí a důvěry v to, že Vesmír má pro mě vždy jen to nejlepší a už realita reaguje konkrétními odezvami...
Dnes je sobota, den Saturna a každá máme čas prostor sama pro sebe a své individuální prožívání místa. V poloprázdné čajovně si dvě obsluhující ženy nechají ukázat, co pěkného jsem si na sebe koupila. Žasnu nad tou spontánností, ale ráda se s nimi dělím o své venušanské radosti. Za odměnu nechtějí uvěřit, že už je mi tolik let. „Tantra, jóga“, napůl žertem jako vždy odpovídám na tento kompliment a dochází mi, že většina věcí, jimž vděčím za dobré zdraví i sílu ducha skutečně pochází z Indie... Pak si dávám oblíbenou masalu, vytahuji notýsek, vstupuji do stavu klidu a radosti a zapisuji svou řečí poselství Hory Arunáčaly:
„Žijte v přítomnosti, nic jiného není. Nechte se v každém okamžiku prostoupit vědomím nového božství, vědomím jednoty. Všechno se ve vás nyní přetváří, tento proces se urychluje a stupňuje. Nakonec nezůstane nic než Přítomnost, Božství a Láska. Všemi způsoby, všemi otvory nyní nasáváte a přijímáte tuto informaci. Pokud je něco, co chcete změnit, prostě to pojmenujte a dovolte procesu změny, aby se uskutečnil. Všude, kde se zbytečně držíte, pusťte se.
Žijte prostě tak, aby vše kolem vás rozkvétalo, bylo léčeno a uzdravováno vaší přítomností.
Pokud vyzařujete z jediného bodu, v němž se stabilně nalézáte, vše se z tohoto stavu utváří do celistvé a harmonické podoby.
To je celé...
Kráčejte po mně k vrcholu, krok za krokem stoupejte k prožitku božství, kterým již jste.
Dýchejte zhluboka a buďte plně soustředěni na Cestu, do svého srdce, soustředění na cestu Srdce...
Jako se soustřeďujete na cestu vzhůru, tak se poté podaří soustředit se na Vaší životní cestu, jedinou cestu, k jedinému cíli...“
V neděli ráno, ještě před úsvitem, se vydáváme se na vrchol hory. Kamenná stezka po čase přechází v náročnější terén, musíme směřovat opravdu přímo vzhůru, překonávat mnohá nepohodlí. Zdolání pouhých osmi set metrů vysoké hory je i pro mě dost náročné, po dlouhé zimě zlenivělé tělo přitahuje pozornost, která mohla být věnována meditativnějším prožitkům. Ovšem, pro mě nic nového. Hory vám vždy naprosto pravdivě ukazují, jak na tom opravdu jste. Nahoře nás vítá mladý baba, pokropí vodou a zve do příbytku na čaj. Hned si vzpomínám na varování, že tento baba přidává do čaje marihuanu a pak okrádá nebohé poutníky. Zde, v zóně Šivy, je mi však náhle trapné uvěřit takovému nesmyslu. Dáme si čaj, sušenku, počteme si v poněkud škrobených duchovních zásadách, sepsaných pro naše poučení, odevzdáváme drobné příspěvky na babovu požehnanou existenci a můžeme na samotný vrchol, tedy pokud si před tím zujeme boty.
Poměrně malé prostranství je označené jen do země zabodnutým lakonickým Šivovým trojzubcem, zdobeným květinami. Část skály je pokryta něčím mastným. Až po chvíli nám dochází, že je to parafín a ghí, přepuštěné máslo, kterým se v čase listopadového či prosincového úplňku hora polévá a uctívá jako lingam. Podle mytologie je totiž Arunáčala místem, kde Šiva zvítězil nad Brahmou a Višnuem, když se zjevil jako lingam ohně. Dva menší bohové se hádali, který z nich je silnější, když vtom Šiva předvedl tento jednoduchý trik a vyzval svoje protivníky, aby určili, kde je horní a kde dolní konec ohnivého sloupce. Nedokázali to a padli na kolena, aby vyjádřili svou naprostou pokoru. Tato událost se připomíná každoročně poléváním vrcholku hory, což symbolizuje naplnění Šivova slibu, že se bude každý rok zjevovat a ohněm potírat síly temnot a nevědomosti...
Usedáme do meditace a mně je prostě nekonečně dobře ...( i když v čaji určitě nic nebylo(-:) Přímo přetékám poklidnou blažeností, takovou čistou a bezpříčinnou radostí, že se mi právě odsud zachce podělit se se všemi blízkými a spřízněnými dušemi, se všemi vámi! Posílám energii nejdříve sama sobě a mířím přesně do situací, které jsou pro mě v běžné realitě nejnáročnější. Poté svým blízkým, své milované rodině a nakonec všem, s kým jsem jakkoliv propojena a mohu podpořit a inspirovat...
Cestou zpět se Martině rozpadá včera zakoupená indická sandála (ty její jí byly jaksi odejmuty kýmsi v ašrámu) a musí tedy jít po rozpálených kamenech v ponožkách. Snad je to poselství samotného Šivy, které napomáhá intenzivně se propojit se zemí, se životem. Je fascinující, jak se téma chodidel, spojených se znamením Ryb a prolínající se celou cestou naší zde propojilo s ohnivým živlem. Jen legendární Šivova chodidla jsme na hoře neviděly. Nuž, tedy příště. Pobyt u hory Arunačala by měl být skutečně spíše dlouhodobější záležitostí, kdy by se podle mého vnímání měly mnohé věci – výstup na horu, meditace v jeskyni a v ašrámu, daršany, obcházení hory atd. - vícekráte rytmicky opakovat, aby energie hory a místa a jejich vibrace skutečně přešly do krve, zakotvily ve vědomí.
Je pondělí a my jedeme dál, do poměrně moderního města Vellore, v jehož blízkosti sídlí podivuhodný svatý muž Mahá Ánanda Siddha. Od hotelu Darling jedeme přeplněným public busem - nádherný zážitek, který zvenku vypadal hůře, než byl vevnitř. Pak se nás všech pět vecpe do jedné rykši /a cestou se za jízdy ještě seznamujeme a fotíme s rykšařovým sympatickým synem/a míříme do místa Máha Deva Malai, přesně dle Štěpánčiných instrukcí. Jsme na konci světa, na jakési návsi s malým chrámkem, obrovskými stromy a do dáli a výšky směřujícím vysokánským starodávným schodištěm. Mám pocit, že tohle se mi už někdy zdálo, pocit „deja vu“, pocit opravdového dobrodružství. Jdeme po těch schodech v horkém odpoledni někam do neznáma, k záhadné betonové konstrukci, která má být v budoucnu obrovským, do krajiny vyzařujícím chrámem.
Chodíme po staveništi, místy již zdobenému sochami, místy již dodělanému, místy poněkud neutěšenému. Částečně volně i v zajetí se zde nalézá množství různých zvířat - kohouti, pštrosi, jeleni a samozřejmě krávy a opice. Kněz nás zve do starodávného chrámku, původního poutního místa, kolem kterého se tato betonová pohroma kupí. Dostaneme půdžu a dělníků, kteří zde přenášejí těžké železné pruty, se ptáme na swámího. Proti nám kráčí skutečně podivuhodná bytost! Asi čtyřicetiletý, poněkud obtloustlý muž, celý modrý, oblečený jen do oranžové roušky, s hlavou pokrytou jakousi obrovskou čepicí z vlastních dredů. Ze záhybů roušky každou chvíli vytahuje zaprášený mobil a s někým velmi důležitě komunikuje.
Od Štěpánky vím, že swami byl původně stavební inženýr, který žil běžným životem, když jej oslovil Šiva a sdělil mu svůj plán. Od té doby je svatým mužem, myje se jen jednou za rok, jeho tělo produkuje posvátnou substanci, popel vibhuti a buduje tento chrám s několika dělníky, jimž je zřejmě duchovním učitelem a nadřízeným zároveň. Štěpánka nás upozornila, že tento muž nemusí působit důvěryhodně jako světec, ale že jeden člověk z její skupiny mu předal na papírku jméno své těžce nemocné kamarádky, která se vzápětí uzdravila...( www.atmayoga.org )
Swami se na nás usmívá, ale nemluví anglicky a naznačuje, že má práci. Předává nás svému asistentovi, serióznímu muži oblečenému v bílém hábitu. Ten nás vede k oltáři, kde se uctivě dotýkáme dřeváků paduki a dalších posvátných předmětů a čekáme na požehnání od světce, kterému však zrovna přivezli náklaďák s pískem. Po chvíli si uvědomujeme, že asi čekáme marně a snad samo toto čekání je tím daršanem, který nám byl udělen. Ty chvíle stráveném v tom zvláštním místě s nádherným výhledem do krajiny, ty chvíle podobné snu, v němž je možné jen se probudit, chvíle zastavení uspěchané mysli a položení si otázky, co vlastně chci, o co vlastně jde... Slunce se již kloní k západu a my sestupujeme do vesnice, abychom stihly poslední autobus zpět do města. Přemýšlím o svém životě, o tom, co má smysl, co vlastně dělám tady v Indii a na tomto místě. Má smysl něco stavět ve vnějším pomíjivém světě nebo spíš pracovat na sobě? Nakonec jako vždy docházím k tomu, že se to vymyslet nedá a vše je prostě v pořádku tak, jak to zrovna je.
Pod vlivem těchto prožitků náhle cítím, že je potřeba odchýlit se od původního plánu a zamířit znovu k moři. Ráno mi v autobuse Zdenička říká, že svatý muž nám právě telepaticky požehnal. Skutečně je mi dnes obzvláště dobře, cítím nadšení ze všeho, co se děje. Jízda je opravdu extatická. Autobus nabitý lidmi, hlučná hudba z reproduktorů a průvodčí, který organizuje výstup a nástup pasažérů pronikavým pískáním na píšťalku, jakoby to byl fotbalový zápas. Ve všem je energie, vše je plné života...
Odpoledne přijíždíme do pobřežního městečka a turistického letoviska Mamallapuram, kde nalézáme skvělé bydlení v hotýlku přímo na pláži s výhledem na rybářské bárky a sítě. Až později si všímám, že hotýlek se jmenuje Magická luna... Celé Mamallapuram je místem stvořeným pro odpočinek, koupání a kochání se dílem zdejších sochařů. Sám pobřežní chrám Shore, jedna z nejčastěji fotografovaných památek v Indii, je spíše uměleckým dílem než svatyní. Procházkou se dostáváme i k podivuhodným jeskyním a prastarým skalním chrámům s vytesanými náboženskými výjevy, uprostřed nichž se tyčí dva majáky. Slunce zapadá a spolu s námi si zpětně vychutnává další prožitý den, neopakovatelný, zázračný, jedinečný...
Snad i pod vlivem svamiho daršanu se začíná na naší cestě aktivně projevovat mužský princip, který nám začíná organizovat a uspořádávat naše žensky rozvolněné a více intuitivní počínání. Majitel hotelu nám nejen poskytuje taxíka na výlet do Kanchipuram, ale i přesně určuje, kdy máme vyjet, kdy se vrátit a jaké chrámy si prohlédnout. Nuž, zlehka si stojíme na svém, ale přesto se díky němu můžeme podívat do Višnuova chrámu, který bych zřejmě jinak vynechala. A rozhodně nelitujeme! Ujímá se nás chrámový kněz a velmi pomalu a pečlivě, srozumitelnou angličtinou vypráví o samotném chrámu, o jednotlivých vtěleních Višnua, které jsou zobrazeny na sloupech (Višnu byl vším možným - želvou, prasetem, nakonec i samotným Buddhou). Vypráví o i sobě, o své životní roli brahmana, která se dědí v mužské linii po mnoho generací. V chrámové nádrži je prý uložena velmi stará a vzácná dřevěná Višnuova socha v ležící pozici, která se vytahuje na světlo boží jednou za čtyřicet let. Naposledy v roce 1979, nejdříve pak v roce 2019. V tuto chvíli se sjíždějí do chrámu milióny poutníků, aby dostaly od sochy požehnání...
Požehnání Višnua se týká všeho, co napomáhá harmonickému a příjemnému každodennímu životu. Je možné poprosit o prosperitu, hojnost, zlepšení zdraví, vztahů... Ptáme se, jestli také můžeme požehnání dostat a dozvídáme se, že ano – od kobry pod posvátným stromem. Dvě živé kobry prý žijí přímo v nádrži a každý pátek (den Venuše, tedy Višnua) brzo ráno vylézají a milují se. V tu chvíli je mohou kněží o něco požádat. Náš kněz vypráví, že jeho žena několikrát potratila a tak se rozhodl poprosit kobry o pomoc. Na štědrý den se mu pak narodila dcera a on šel do křesťanského chrámu poděkovat Ježíšovi... S dojetím jdeme ke stromu, pod nímž je několik kamenných desek s propletenými těly dvou hadů. Dotýkáme se čelem největší z nich, pokryté červenými tečkami a v duchu vyslovujeme svá přání. Podivuhodná, neuvěřitelná Indie...
Dozvídáme se, že právě v těchto dnech začíná v chrámech obrovský svatební festival. Stovky párů využijí energii rovnodennosti a nechávají se oddat s požehnáním bohů a bohyní. Je už dost málo času, ale přesto se ještě vydáváme k hlavnímu cíli výletu, Šivově chrámu Ekámbaréšvara. Opět se nás bez okolků ujímá jakýsi samozvaný průvodce, přesně určujíce, jaké poplatky kde máme zaplatit. Nezbývá, než důvěřovat, důvěřovat mužům, jaký to přetěžký úkol:-) Ptáme se opatrně na lingam země a on po určitém zdráhání souhlasí a jde za vyřídit povolení. Výměnou darujeme chrámu značný příspěvek na svatební festival a nakrmení hostů. Přehazujeme si šály přes hlavu a dostáváme se tam, kam nehinduisté nemají běžně přístup, do svatyně, kde se uctivě modlí věřící, kde probíhají ty nejsilnější rituály. Tentokrát je lingam opravdu velmi konkrétní. Legenda jej spojuje s bohyní Kámakší (Šivovou manželkou „S prostopášnýma očima“), která Šivu rozzlobila tím, že mu z legrace zakryla oči a uvrhla tím svět do temnoty. Šiva ji potrestal tak, že jí poslal vytvořit hliněný lingam na jeho počest. Když byl hotový, Kámakší zjistila, že s ním nemůže pohnout. Místní pověsti vyprávějí o tom, jak se přes Kánčípuram přehnala obrovská povodeň, který zničila chrámy, ale s lingamem ani nehnula, protože Kámakší se k němu tiskla tak pevně, že se do něj obtiskly její prsy a náramky...
Ano, blíží se konec cesty, Luna se ocitá ve znamení Býka a všechno se tedy zhmoťňuje v meditaci na téma stability a uskutečnění. Papoušek mi vytahuje psaníčko s obrázkem Lakšmí, bohyně hojnosti a Indie nás obléká do hedvábných a bavlněných sárí. Poslední koupel v oceánu otevírá mou čakru srdce do podoby nekonečně rozkvétající květiny. Děkuji, děkuji, děkuji!
…spolupoutnicím Zdeničce, Jarmilce, Martině, Petře. Za podporu a pomoc s přípravou a organizací Štěpánce, Andrejovi, Julii...a Ondřejovi a všem, kdo nám přáli šťastnou cestu, protože ona tedy opravdu šťastná byla!
Óm Namaha Shivaya
Namasté všem!
Alita Zaurak
/výklad horoskopu, cestování, kursy a přednášky/