Zodiakální rok

ALITA ZAURAK: ZODIAKÁLNÍ ROK

ukázky z připravované knihy

ČAS STŘELCE: OHEŇ, KTERÝ STÁLE ŽHNE
(22.11.-21.12)

Něžněžhnoucí, všepronikající oheň se rozhořel... Oheň vysoušející slzy smutku a prozařující narůstající temnotu. Oheň radosti a optimismu, v poslední chvíli nebesy darovaný lék na naše strachy a nejistoty. Smích a povznášející božský nadhled s nímž můžeme uchopit a prohlédnout uplynulé období Štíra s jeho těžkými zkouškami, bolestmi a krizemi. Všeprostupující oheň Ducha – neviditelný, o to však skutečnější...

Ano, Střelec přichází se svými dary, přichází nás povzbudit, poučit, povznést a vyléčit. Vyléčit z nemoci nevědění, z hříchu zapomnění a zabřednutí do nekonečných problémů pozemského bytí. Z těch největších temnot, v čase nejdelších nocí nás bere přímo do světla věčnosti, poukazuje a apeluje právě na ty části v nás, které jsou trvalé, věčné, stálé...

Co nám brání TO neustále prožívat, uvědomovat si plně své božství?
Co nás od něj vlastně odděluje?

Vnímání ohně božského ohně pozitivity, který nás nyní neviditelně prohořívá, je obvykle po celý rok zastřeno myšlenkovými formami, zastřeno obrazy, které přitahují naší pozornost, modelují naší skutečnost. Více denního světla znamená více jevů, impulsů, vzruchů, které ovšem také úspěšně přispívají k zapomnění na to, co nyní objevujeme – světlo uvnitř, světlo přibližující se, světlo rodící se z té nejhlubší tmy, světlo nového života, nového vědomí, světlo pravé duchovnosti, projev nekonečné štědrosti a lásky.|Světlo, které nás zve k sobě – k uvědomění si toho, že jsme vždy byli a jsme jeho součástí, že jsme Jím...

Zkušenost ohraničeného lidství, zkušenost života v temnotě a více či méně sladké nevědomosti s obdobím Štíra skutečně končí. Dost dlouho jsme se ukrývali sami před sebou – nyní svlékáme svá omezení a vlastně začínáme skutečně naplno žít v dětské radosti a extatické blaženosti. Hlubinná transformace s sebou přináší nanebevzetí a setkání s novým přístupem k naprosto všemu. Se Střelcem přichází stav rozšíření – rozšíření vědomí, rozšíření vnímání, rozšíření možností jak chápat svět, náš každodenní život a vše, co se s námi odehrává.

Co nás vlastně „tam vepředu“ čeká?
Skutečně už nemusíme trpět a řešit další a další konflikty a rozpory?

Nestálá, pochybující a stále cosi hledající lidská mysl, je úkazem nejdelších nocí vlastně ukázněna. Přísun slunečního svitu a s ním i vnějších vjemů je omezen, abychom mohli hledat světlo někde jinde, v něčem úplně jiném... Od světla přírodního a vnějšího jsme nuceni se otočit dovnitř, tam nalézt co je v nás skutečně nejlepším a prozářit tím celou svou existenci. Setkáváme se v tomto bodě se světlem niterným v plném smyslu slova, se světlem Ducha, se světlem, které nás spojuje s celou existencí jako takovou – existencí bez hranic...

Střelec jako zanícený kazatel nás poprvé vede k uvědomění, že tu nejsme sami, že nejsme jen izolovaná, oddělená já – že je tu propojení s bytostmi jiného, neviditelného duchovního světa. Při pohledu shůry získává existence v těle a každodenní strastiplné putování od jednoho problému k druhému další rozměr. Vše, co se s námi děje, může být vyjádřením tvořivosti – nikoli však jen naší vlastní, jak je tomu u Lva. Naše kreativita se zde rozšiřuje od pouhého sebevyjádření až k zájmu skutečně pomáhat, léčit, vnášet do dějů světlo, jasnost a pochopení...

Ano, jsou chvíle, kdy si uvědomujeme, že prohlédnout sami smysl a význam svých životů svým omezeným intelektem prostě nemůžeme. Lidské nashromážděné poznání, údaje o historických událostech, politické tendence, snaha o spravedlivé uspořádání společnosti... Procházíme dlouhým vývojem skrze temnotu a zapomnění, materialismus, ateismus a jiné ismy, které nás přivádějí znovu a znovu k objevení neviditelných sil, které vše utvářejí a spojují.

Jen velmi omezené vědomí, v jakém se bohužel z velké části nalézají současní lidští vůdci, může popřít a odmítat jejich existenci a soustřeďovat pozornost lidí pouze na otázky uspokojování hrubých potřeb, ukojování touhy vlastnit, dobývat nová teritoria, bojovat za přežití...

Nebojme se tedy otevřít se moudrosti Kosmu a přijmout sdělení o tom, co jsme po celý dosavadní rok, dělali, na co jsme mysleli... Prostřednictvím znamení Střelce se spojujeme se se Světlem poznání, které v nejrůznějších podobách vždy prozařovalo a prozařuje celé lidstvo a je vždy k dispozici těm, kteří se mu otevřou, kteří vycházejí vstříc a svůj pohled otáčejí k nebi... Rozšiřujeme se tak za hranice své země, své planety a díváme se na své problémy z různých stran, aby se nám složil nový celek, nová úroveň. Své každodenní konání pak naplňujeme láskou k moudrosti – filosofií.

Hledáme-li ty, kdo nás skutečně vedou a učí, kdo dohlížejí na každý náš pohyb a projev, pak skutečně musíme přesáhnout vlastní omezenost a tupost a nenechat se ovlivnit tím, co je momentálně nabízeno. Trhovci se svými stánky jsou v předsálí chrámu... Projděme kolem těchto částí své mysli až tam, kde skutečně žijí nejvroucnější tužby našich duší, až tam kde se uskutečňují nejvyšší ideály, až tam, kde se život stává Životem, láska Láskou, slovo Slovem... Tam, kde žízeň a hlad jsou skutečně plně uspokojeny. Kde pomíjivé se stává věčným, konečné nekonečným, kde oheň Ducha stále žhne...

ČAS KOZOROHA – PO CESTĚ, KTERÁ JE CÍLEM…

Zářivá božská energetická substance Střelce chladne a tuhne do podoby reálné skutečnosti, reálných podmínek. Povzneseného Jupitera střídá přísný Saturn. Ohnivé idealistické nadšení se soustřeďuje do určité linie konkrétní cesty, linie individuality. Ze společenství se rozcházíme každý svým směrem, každý za svými úkoly, každý svou cestou k překonání daných překážek, směřování k určitým cílům. Začíná zima, období soustřeďování se a uzavírání do sebe, odhalování doposud skryté podstaty věcí, podstaty života a lidského osudu.. Doposud jsme byli součástí celku, prožívali jsme společně osud země, osud národa a nyní máme přijmout zodpovědnost za sebe sama, přijmout roli tvůrce, programátora své reality…

Jakou podobu má naše cesta, jakou krajinou se ubírá, co je naším aktuálním úkolem?

Stejně jako dřívější lidé měli v tuto chvíli omezený počet zásob na celou zimu, i my si uvědomujeme, že je tu pro nás určitý vyměřený čas a prostor, že jsou tu zadané určité parametry našeho životního příběhu, “mantinely osudu”. Určité podmínky, které můžeme vnímat jako omezující a bojovat s nimi, nebo je přijmout a skutečně využít. Každé zdánlivé omezení, které není v souladu s našimi často naivními a iluzorními představami, je ve skutečnosti velmi dobré. Jsme sice omezováni, ovšem stejně tak i soustřeďováni, směrováni a navigováni ke Středu, do stavu osvícení, stavu celistvosti. Začíná zima a přesto přibývá slunečního světla, ocitáme se v samotě a izolaci a přesto se s každým krokem na cestě Ducha přibližujeme k prožitku Jednoty a propojení se všemi bytostmi, prožitku jediného těla Krista…

Nakolik jsme skutečně přijali sebe sama v daných podmínkách, daném těle s danými okolnostmi?

Kolik bychom toho chtěli změnit! Třeba podobu, pohlaví, partnerství, povahu... Kolik nám toho na sobě vadí, chybí, co všechno bychom si přáli mít a nejlépe hned teď. Snažíme se, hledáme, děláme zdánlivé chyby, bloudíme, zkoušíme různé varianty, unikáme před reálnou skutečností, před sebou samými. Vytváříme řetězec příčin a následků, zaplétáme se do něj a pak se ptáme: Co dál? Jaký je smysl, jaký je cíl? Kozoroh nás zastavuje - z jeho úhlu pohledu můžeme celý dosavadní rok vnímat jako chaotické zmatené pobíhání. Zmatek v pohybech, v hlavách, činech, citech… Přesto jsme nashromáždili určitou zkušenost. Zkušenost, kterou máme využít, uspořádat a převést do funkční podoby. Nevracet se ke starým zvykům a závislostem, vystoupit z bludných kruhů a jít dál…

Co všechno jsme během roku prožili, jakými zkouškami jsme procházeli a jak jsme je zvládli?

Kozoroh je osamělý poutník, který má všechno stále s sebou. I my si nyní uvědomujeme, jak málo ve skutečnosti potřebujeme. V danou chvíli vždy máme přesně to, co je třeba, přestože se to nějakým částem nás samých vůbec nezdá. Každý den ve znamení Kozoroha se učíme omezit své tendence hromadit zbytečné věci či povrchní zážitky a soustřeďujeme se především na skutečné základní zdroje a potřeby. V protikladném hřejivém letním čase Raka jsme uvolněně spočinuli v objetí Matky Země, abychom se podobni kojencům napájeli jejími energiemi. Nyní můžeme tuto zásobu využít ve strohém čase zimy. Problémy s uvolněním a přijetím tělesnosti se obzvláště silně projevují jako únava, nesoustředěnost a psychická malátnost. Proto nechme promluvit svou duši, často zavalenou těžkými břemeny zdánlivě nezbytných povinností.

Po čem skutečně toužíme, co si nedopřáváme, na co si nemůžeme, nebo nechceme najít čas?

Bez vlivu moudrého starce a karmického strážce Saturna, určujícího spravedlivě každému to, co si skutečně zaslouží, by zřejmě tento svět byl ještě méně snesitelným místem. Smysl jeho zásahů často chápeme až mnohem později. Smrt, kterou symbolizuje, se současná západní civilizace pokouší buď dramatizovat do podoby psychického teroru, nebo skrýt, ignorovat v její přirozené podobě. Neumíme-li umírat, neumíme ani žít – snad proto přicházejí pohromy, snad proto jsme tak bolestně odtrháváni od hraček, jimž už jsme dávno odrostli. Snad proto, abychom v prostotě a pokoře prošli uchem jehly do království nebeského, abychom nalezli spojení s tím, co je věčné. Tisíce osudů, tisíce cest stáčejících se do víru, směřujících do jednoho bodu - ke světlu, Lásce, volnosti... Ke konci, který je zároveň začátkem jdeme po cestě, která je cílem...

VE ZNAMENÍ VODNÁŘE A KOSMICKÉ TVOŘIVOSTI

Období vrcholící zimy je zároveň příležitostí k poklidnému meditativnímu spočinutí. Zemitá strohost a soustředěnost Kozoroha se uvolňuje. Snad právě proto jsme byli tak drženi při zemi, soustřeďováni na základní potřeby, abychom se nyní mohli odpoutat a vzlétnout. Jako by vědomí konečnosti a omezenosti, vedoucí k plnému využití času a prostoru bylo fází, skrze níž jsme museli zákonitě projít, abychom nyní mohli prožívat nekonečno. Nekonečnou volnost, stav bez hranic a omezení... Snad právě tehdy, když přijmeme určitý řád, dané podmínky a pravidla hry, můžeme je začít měnit.

Co je skutečnou změnou, ke které jsme nabádáni a směrováni?

Co můžeme udělat s faktem, že jsme zde, ve stavu tělesnosti, zapojeni do lineárního prožívání se v čase, umístěni v určitých situacích, určitých rolích? Mění se společenské řády a proměnlivý vztah lidí k Bohu dává vzniknout církvím a nejrůznějším světonázorům. Mění se kulisy, móda, architektura, mění se naše příběhy, osudy, podoby. Můžeme ničit a znovu budovat, zavrhovat a znovu přijímat – to vše se však odehrává na povrchu, na periferii našeho bytostného vědomí, to vše v meditaci vnímáme jako zvláštní hry, jakési vzdálené výrůstky, proměnlivé obrazce v krasohledu. Pohyby planet, pohyb hodinových ručiček, střídání dne a noci, spánku a bdění, životní fáze, proměny nálad, opakující se situační zkoušky... Můžeme se nyní povznést nad toto všechno, můžeme se v tom uvolnit, vystoupit z toho, zastavit to?

Skutečně je vše předem naprogramováno? A kdo to tedy vymýšlí?

Ano, Vodnář přináší otázky, na které již dosavadní poznání nemůže dát odpovědi, otázky, které vyžadují prohloubení vnímavosti, přijetí dalších rozměrů existence. Nejrůznější anomálie jako kruhy v polích, létající talíře – i tak se cosi pokouší nás vyvést z navyklého způsobu popisu a vysvětlování své existence, proniknout hlouběji pod povrch běžného myšlení. Máme vzrušující schopnost zkoumat, rozvíjet se, vynalézat. Tuto schopnost jsme nasměrovali do vnějšího světa, k zabezpečení svých těl, jejich přemísťování po planetě i do vesmíru. Co jsme však pochopili ohledně nás samých, ohledně mysteria smrti, zrození, příčin bolesti, nemocí a jiných omezení?

Co zkoumáme ve svém životě, jaká témata nás nejvíce zajímají?

Vodnář nabádá k výzkumu, ale není to již jen idealista či kazatel – chce se skutečností experimentovat, chce jí měnit. Kvalitou, kterou potřebujeme k výzkumu, je nezávislost. Pokud jsme prošli fází samoty, nejsme již připoutaní ke společnosti, k daným zvyklostem a tradicím, můžeme se na věci kolem sebe podívat úplně jinak, nově - tak, jako bychom je viděli poprvé. Stáváme se nestrannými pozorovateli – pozorujeme své reakce, pozorujeme chování lidského druhu, zkoumáme možnosti změny, zkvalitnění života, zmírňování a odstraňování utrpení. Hledáme kontakt s vesmírnou moudrostí, hledáme nové stavy vědomí, nové takzvaně nadpřirozené schopnosti. Skutečně jsme připraveni na tyto změny? Pozorujeme se, abychom odhalili i tendence opačné – snahu zachovat vše při starém, co nejdéle setrvat ve stavu, který je možná již tupý a omezující, přesto však navyklý a bezpečný. Kosmický vichr změn nás odtrhává od dávno nerozvíjejících hraček.

Co nyní můžeme odložit, co nás spoutává a omezuje, co se stává již pouhým stereotypem?

Pozorujeme tyto niterné souboje různých částí, pozorujeme ničivé viry strachu, lhostejnosti, pohodlnosti... Pozorujeme, kterak se myšlenky pohybují po určitých vyjetých drahách, cestou nejmenšího odporu, kterak bloudíme ve stále stejných kruzích psychických závislostí. Prožíváme stavy „nanebevzetí“ – okamžiky osvíceného vhledu, myšlenkového uvolnění, hlubokého klidu a prosvětlení, prozářené jasností pochopení. Snad jsou to doteky andělských křídel, snad jsme v těchto chvílích konejšeni a povzbuzováni k dalším letům... Pozorujeme i opětovné pády a bolest z nárazů na tvrdé mantinely takzvané normální reality. To vše probíhá v naší mysli – podivuhodné dobrodružství, kosmická virtuální hra. Jsme ve světě iluze a přesto této iluzi podléháme, snad abychom jí o to důkladněji prozkoumali, abychom jí mohli definitivně prohlédnout.

Učíme se žít v tomto světě a plnit své zvláštní záhadné poslání. Být zde a nebýt zároveň. Být totálně přítomni v každém momentu. Vodnář nám připomíná naši kosmickou identitu osvícených poutníků, vrací kosmickou důstojnost. Meditativní spočinutí a záblesky inspirace jsou jeho klíčovým poselstvím. Skrze myšlenkové informační vrstvy otázek a odpovědí pronikáme k Tichu, do centra cyklónu... Jsme mimo čas a prostor, jsme tam, kde již není pohyb, kde není vznik ani zánik, plus ani mínus. Intelekt unavený hledáním, zkoumáním, blouděním se konečně uvolňuje ve stavu čiré prázdnoty. Uskutečnili jsme revoluci všech revolucí – zklidnili jsme oceán rozbouřené mysli, zastavili jsme čas, odpoutali se od navyklého vnímání prostoru i sebe sama v něm uvězněných.

Omezeními vytlačeni do volnosti Časem do bezčasí Prostorem do prázdnoty...

Ze stavu osamění se vracíme do kolektivu. Prožíváme-li společně nějakou podobu reality s domluvenými pravidly, můžeme se jistě také domluvit na její jiné, svobodnější podobě. Jinak smýšlející skupiny bytostí již po tisíciletí ovlivňují lidskou společnost. Jiné vzorce myšlení, jiné vzorce přístupů, chování, reakcí. Jsme-li zdánlivě stejní, ve stejných tělech a výchozích podmínkách, přesto se můžeme oddělit, lišit a setkat se tak se sobě podobnými. Snad proto procházíme fází samoty a přijetí své individuality, abychom poté nalezli bytosti s podobnými zájmy, podobně vibrující, vyladěné na stejných vlnových délkách, abychom nalezli přátele. Oddělujeme se, abychom se poté mohli znovuspojit...

Učíme se znovu a zhluboka dýchat, zpřítomňovat se ve svém prožívání. Osvobozovat se ze zajetí vlastních představ, projekcí, návyků. Otevíráme se inspiraci ke kosmické tvořivosti, necháváme se zalévat esencemi kosmické moudrosti, prozařovat paprsky niterného slunce. Pouštíme se země, po které přesto dál kráčíme, pouštíme se všeho navyklého, aniž bychom to přestali vykonávat... Uvolňujeme se a osvobozujeme prostor své mysli novým stavům a schopnostem.

Dokážeme si představit stav ne-myšlení a ne-dělání, tento nekonečný let niterných křídel?

Podobni dětem, můžeme si alespoň hrát na osvícené zářící bytosti – hrát si tak dlouho, až se jimi staneme...

Dýcháme zhluboka a tímto vědomým dechem prostupujeme celou svou bytostnou existenci. Vše, co jsme doposud poznali, skládáme do jediného celku a spojujeme s poznáním ostatních. Skládáme dohromady nashromážděnou zkušenost, tkáme jemné předivo souvislostí, jedinou informační síť, v níž všechno je se vším spojeno.

Tak k Jednomu vše rychlým sledem spěje Kde všechno je a nedělí nás nic A naše pachtění a pitoreskní děje Stáčí se vírem V prostoru širém Nebe bez hranic...

ČAS RYB - VŠECHNO KONČÍ, VŠECHNO ZAČÍNÁ...

S posledním znamením k nám připlouvá mysterium nejhlubšího prozření a odhalení karmických souvislostí, stav totálního přijetí, prolnutí a intenzivního prožívání... Díváme se na svůj dosavadní život očima umírajících, od konce k začátku, vnímáme jej globálně jako celek přesahující rámec určitých omezených úseků, uzavřených já. Struktury, vzorce, programy, veškeré výdobytky našeho intelektuálního poznání zaplavuje mohutná vlna všeobjímající lásky, vše je rozpouštěno, jasné obrysy se rozostřují. Prostě plujeme realitou, noříme se do bytí jak do moře, do oceánu, do Jednoty...

Co se v nás brání tomuto prožitku., plnému splynutí, totálnímu přijetí, uvolnění?

Snad nemůžeme uvěřit, že je to možné, že takové prožívání reality není jen výsadou vysoce pokročilých mistrů, oficiálně uznaných světců. Možné je vše, co si jen dokážeme představit, čemu se dokážeme otevřít, co dokážeme přijmout. Na samotném konci zimy máme nejméně sil - možná právě proto můžeme právě nyní skutečně spočinout a hledat uspokojení spíše ve svém nitru, než v chaotickém těkání a vymýšlení nových zbytečných aktivit a zaměstnání. S každým dalším dnem období Ryb jakobychom se přibližovali sami k sobě, k sobě jako tvůrcům svého osudu, své existence. Ve chvílích největší krize a oslabení často paradoxně objevujeme svou schopnost odrazit se ode dna a stoupat. Právě tehdy, kdy už nám vypovídá službu rozum a navyklé myšlení, kdy ztrácí svou výsostnou pozici umíněné dítě ego – právě tehdy se můžeme obrátit k nebi, právě tehdy jsme připraveni skutečně naslouchat...

Jak zvládáme situace přicházející v tomto období , jak se s nimi vyrovnáváme, co nám pomáhá?

Ryby se v sobě pokoušejí strávit a absorbovat vše, co ostatní znamení odložila, co nezvládla, co nepochopila a obávala se přijmout – všemožné druhy utrpení, nejrůznější anomálie, záhady, ale i zázraky a extatické zážitky. Jako novodobí duchovní alchymisté můžeme toto vše přijmout, propustit skrze sebe, propojit, zpracovat, prožít. Pohybujeme se v oblasti jakéhosi „zodiakálního smetiště“, kde je tak těžké rozlišit, co je vlastně dobré a co špatné, co je užitečné, co škodlivé. Snad proto jsme se v protikladném čase Panny tak pečlivě očistili, abychom nyní mohli plně a beze strachu přijmout zkušenosti, které k nám přicházejí, abychom mohli zůstat střízliví a pozorní i ve zvláštních stavech, v momentech odpoutanosti, extatičnosti, nebo naopak v těžkých situacích ztráty, ve chvílích, kdy můžeme podléhat strachu z neznámého, z nejistoty, z jiného... Ano, Ryby s námi zpočátku zmítají ze strany na stranu, od extáze propojení až k propadům, beznaději, pocitu nesmyslnosti. Bláznivý smích, zoufalý žal a zmar... Čím větší extrémy, tím spíše toužíme po nalezení Středu, po propojení, integraci různých částí našich bytostí, vedoucích spolu nejrůznější schizofrenní „občanské“ války, stejně nesmyslné jako ideologické a kořistnické válečné konflikty, jimiž tak oplývá naše rybí epocha. Tisíce let hledáme soulad mezi duší a tělem, tisíce let zkoumáme možnosti života na zemi, učíme se zvládat rozdíly mezi životem „nahoře“ a „dole“...

Kde je východ, v čem spočívá osvobození se z karmických procesů vzájemných vyrovnávání?

Prohlédneme-li si svůj dosavadní život, pak můžeme vskutku prohlédnout a uvidět, jak jsme trpělivě vedeni skrze nejrůznější zkušenosti, skrze hledání, bloudění, zdánlivé chybování až k láskyplnému přijetí všeho tak, jak to je, až k osvícené moudrosti, k vychutnávání každého okamžiku se vším, co přináší. Ano, máme-li něčeho litovat, pak snad jen povrchnosti, bránící mnohem větší citlivosti a intenzitě. Můžeme říci, že samo bytí v těle s každodenním zajišťováním obživy, s nemocemi a jinými strastmi je karmou, můžeme říci, že je třeba školou, zajímavou zkušeností – v každém případě právě v přístupu k tělu, v přístupu k dané skutečnosti nalézáme jakýsi klíč. Klíč spočívající ve shledání těla skutečným nástrojem Ducha, skrze nějž můžeme zažívat mystické vytržení a blaženost. Skrze spojení a vyrovnání, nalezení souladu. Tehdy svobodně odcházíme z tělesné roviny, pokud jsme jí zvládli, pokud přestáváme být závislí na určité konkrétní formě existence... „Čím jsi upadl, tím také povstaň“ - skrze tělesnost opět procházíme do Ducha, pokud jí učiníme vědomou. Vědomý dotek jakoby otevíral brány, rozpouštěl hranice mezi tělesným a duchovním, mezi nižším a vyšším - vše se chvěje, vlní, přetváří, skládá do obrazců a mandal...

Vše je přijato, vše je příjemné...

Prožitek tělesnosti nás ztišuje, zklidňuje, uzemňuje a povznáší zároveň. Přijetím „toho, co je“ se naše bytí totálně naplňuje, můžeme se do něj uvolnit a odhalovat jej jako mysterium. Nebe sestupuje na zemi, vše se prolíná, vše se spojuje, vše utichá, mizí a objevuje se... Nemusíme již stavět rakety a létat do vesmíru - setkáváme se s Tajemstvím na každém kroku, ve své mysli, ve svém těle. Z čeho se vše skládá, jak je to vůbec možné, jak vše na sebe vzájemně působí? Koupáni v láskyplných deštích kosmických energií nalézáme ve všem hlubinný význam a smysl. V každé vteřině, pokud odlepíme leukoplast komentářů, pokud odmítneme služby sdělovacích prostředků a sami se pustíme do výzkumu složitosti vztahů a jemných zákonitostí, učíme se přijmout lásku, objevit lásku ve všem a za vším, vnímat skutečnost jako hudbu, kosmickou symfonii, souznění tvarujících sil a tvůrčích vlivů...

Tak Ryby na samotném konci přinášejí splynutí, sjednocení, smíření rozporů, tišení bolestí... Jakoby nás připravovaly na přestup do duchovního světa, jakoby naznačovaly beze slov, jen skrze prožitky co nás čeká, zmírňujíce tak naše obavy, náš strach a nejistotu. Podobně jako ti, kdo již odešli, se pokoušejí kontaktovat své blízké beztělesným jemným impulsem energetického doteku. Jsme tak vlastně nenásilně převáděni na druhou stranu, učíme se jinakosti pobývání v duchovním světě, bez rukou nahmatáváme jeho jinou, hlubší skutečnost. Noříme se do nitra, učíme se vnímat barvy, proudění, teplo, vibrace prostupující vše zdánlivě pevné, statické, hutné. Život pak není již jen přemíšťováním a udržováním „podivných kožených vaků“ našich tělesných schránek... Vše se stává jediným procesem, vše je v pohybu, v proudění a vlnění, vše je podivuhodným tancem, všechno končí všechno začíná...

ČAS BERANA - Dobrodružství růstu

Z hlubin nekonečného vesmíru vyšlehl jasný plamen, rozhořel se ohnivý impuls nesmrtelného vědomí, všeprostoupil vítězný Triumf Života. Ohnivý plazmatický had naší síly se probouzí, nabírá sílu k pohybu... Začíná fáze intenzivního sebeobjevování a reálného projevu našich možností a schopností.

Slunce nabývá na intenzitě, den se začíná prodlužovat na úkor noci, světlo vnáší do našeho počínání jasnost a jednoznačnost. Energie klíčení, energie růstu, vědomí možnosti a potenciálu náš prostupuje, zahřívá, nabíjí. Rosteme zevnitř, impulsy jdou zevnitř, z nitra přicházejí instrukce a sdělení, jež se učíme rozeznávat, jimž se učíme naslouchat. Více, než kdy jindy můžeme vnímat své spojení se Zdrojem, uvědomovat si existenci čehosi neviditelného, a tedy nepodléhajícího zániku, všeprostupujícího, věčného...

Co je hlavní, co je podstatné?

Co máme vlastně dělat, co učinit, k čemu se rozhodnout?

Spolu se znamením Berana se ženeme kupředu, poháněni motorem spresované atmanické energie. Přicházíme na Zemi silní, plni odhodlání realizovat své záměry, svá poslání, plni ohnivého nadšení, které však pohasíná s tím, jak jsme konfrontováni se skutečností často tolik vzdálenou našim představám - setkáváme se s reálnými překážkami a omezeními, jakobychom hlavou naráželi do stále stejných zdí.

Je to právě hlava, která se již při porodu objevuje obvykle jako první. Naše malé vycházející Slunce povznesené nad rovinou tělesnosti, ukrývající tajemství nesmrtelnosti, kódy naší kosmické identity, zakódované informace o našich miulých i budoucích dějích, o našich možnostech, potenciálu. Je to naše tvář, která vyjadřuje informaci o jedinečnosti, která vyzařuje jednoznačnou tendenci vyjádřit se, najít svůj neopakovatelný výraz. Jen to, co září z našich očí nám zbylo z původní velkoleposti, která se přemístila dovnitř. Svým zrozením do tohoto těla jsme se vlastně otočili naruby a vše, co bylo kolem nás se ukrylo do nitra, odkud se znovu prodírá na povrch, podobno klíčkům jarních rostlin...

Postupně část po části odhalujeme své Božství, sloupáváme vrstvu za vrstvou, v jasném plameni pravdy je spalováno vše, co jsme doposud považovali za skutečnost - naše lidská totožnost, jména, role... Již víme, že to není všechno, že je to oděv, který jsme na určitou vymezenou dobu oblékli, je to uniforma vojínů Ducha, je to prostředek, který potřebujeme k našemu výzkumu a sebepoznání. Přicházíme poznávat své možnosti, své projevy a reakce v extremních podmínkách, zkoumat svou schopnost probudit se ve snu, udržet jasné vědomí oproti nátlaku hypnózy sugerující nám nezbytnost strachu, pochyb, tupé poslušnosti a podřízení se všeobecným stereotypům.

Ano, v určité chvíli se probouzíme a vnímáme vše jako podivnou hru, jako zvláštní sen, Tehdy přestáváme bezhlavě těkat a začínáme žít, naplňujeme svou existenci novým smyslem, suverénním vědomým konáním vycházejícím z nás. V množství informací, v každodenním proudu smyslových vjemů rozeznáváme přítomnost toho, kdo nás vede, v každém situačním zvratu, obratu k lepšímu můžeme vnímat narůstající energii jednoznačného vítězství Jediného. Vždyť v tomto boji nemůžeme prohrát, na této cestě nikdy nejsme sami - jen na nějaký čas jsme ponecháni svým hrám, abychom mohli vyzkoušet

Beran nás vede dále od pohodlného opakování, od kompromisů a polovičatosti. Nabízí nám vždy maximum, stoprocentní projev, stále nám sděluje, že můžeme mnohem více, než děláme, že můžeme jít dále, mnohem, dále. Uvědomme si, že každá vteřina vyměřeného času zde, v této podobě, může být prožita se stonásobně větší intenzitou, může být stonásobně více prozářena. Není nic snazšího než udělat to teď hned. Teď hned opustit vše staré a zavedené, poznat se v nových situacích, rozvíjet nové, dosud jen tušené schopnosti.

Přicházíme se poznat, najít, scelit v nejrůznějších situacích, procházíme mnoha životy, měníme své podoby. Posilujeme svou vůli, své odhodlání, rozhodnost, bdělost. Směřujeme odhodlaně kupředu, do situací, kterých se nejvíce bojíme, abychom právě z nich načerpali dostatek sil a víry ve své schopnosti.

Jednáme sami za sebe

Je to jen otázka míry uvědomění si základních prvotních skutečností, z nichž se větví naše překomplikované myšlení

ČAS BÝKA, ČAS ROZKVÉTÁNÍ

...Ohnivý plazmatický impuls Berana chladne a tuhne, živelné nadšení naráží na pevnou realitu určitých podmínek a zákonitostí. Čas Býka inspiruje k tvarování a modelování - abstraktní ideje a nápady získávají základní obrysy, načrtáváme a nahmatáváme jejich reálnou pozemskou podobu. Prvotní energie klíčících semen se mění v listy a květy, přidávají se barvy a vůně - vše láká ke spočinutí, k harmonickému prolínání a něžnému dotýkání. Unaveni bojem o přežití a prosazováním svých zájmů se zastavujeme a začínáme intenzivněji vnímat své životní prostředí jako skutečnost, do níž jsme se zrodili, v níž jsme se ocitli. Spolu s usednutím na pevnou zemi si můžeme mnohem intenzivněji uvědomit svou tělesnost, své umístění v těle se všemi jeho pocity a potřebami...

Z hlavy sestupujeme do těla a ocitáme se v oblasti krku, na mostě mezi světem idejí a reálnou tělesností. Můžeme vnímat tíži hlavy, tíži dané skutečnosti, tíži úkolů, které jsou na nás naloženy, tíži toho, co máme udělat, materializovat a vytvarovat. Pozorujeme přírodu jako manifestaci krásy, kterou máme přenést i do svého nitra, do svých každodenních projevů a vztahů. Radostná nevinnost květin a milostné vábení zvířat nám připomíná kdesi hluboko skrytou vzpomínku na ztracený ráj, stav plné harmonie a uvolněného spočinutí. Nakolik cizí a vzdálený se nám v takových chvílích může zdát překomplikovaný současný lidský svět se svou agresí a chladnou odlištěností! Přesto se do něj vracíme, přesto do něj znovu a znovu zkoušíme přinést více lásky, zdraví, radosti, štěstí, harmonie, pohody...

Ano, po ryze mužských, dobyvatelských akčních tendencích přicházejí na scénu základní ženské hodnoty - umění nashromáždit, chránit, rozvíjet, krášlit, vnímat. Tisíce let rozvoje lidstva by se nám mohly jevit jako neustálý boj o holé přežití, vzájemné přetlačování tlup, kmenů, národů, jako pouhé mechanické množení a uspokojování potřeb, pokud by nebylo prostoupeno rovněž kvalitami láskyplného vztahu muže a ženy, matky a dítěte, člověka a přírody. Mužský patriarchální Bůh potřebuje svůj protějšek - Bohyně se vrací, aby se na nové úrovni manifestovala lidstvu, aby znovu připomněla nezbytnost dodržování základních kosmických zákonitostí. Hledáme-li v těchto týdnech skutečné spočinutí, pak přicházíme právě k těmto skutečnostem, ke stavu vztahu mezi oběma principy, dvěma základními silami Jang a Jin , které se vzájemně dotýkají a prolínají, přibližují se a zase vzdalují a hrají tak tisíce příběhů o lásce, touze, naději...

Žena, přicházející ke slovu, tvoří ve hmotě, vdechuje jí život a proměňuje základní primární materii v rozmanitost a pestrost, pokrývá zemi pestrým plastickým kobercem přírodních jevů. Prázdnota se zaplňuje tvary a tvory - jsme vlastně obléknuti do těl a těla zase do příbytků, do krajin, planet, vesmírů... Plnost, hojnost, dostatek, bohatství, nasycenost - to jsou kvality, které nám Býk nabízí intenzivně prožít. Pokud zažijeme hojnost, můžeme jí v poklidu opustit, pokud jsme skutečně syti, můžeme se věnovat zkoumání dalších oblastí existence. Naplňujeme a rozvíjíme, abychom mohli poté transformovat. Vytváříme formy, abychom se z nich mohli osvobodit - třeba v protikladném čase Štíra. Právě přirozenou lidskou schopnost představovat si, vizualizovat, materializovat ideje a sny a dávat reálný tvar svým nápadům můžeme nyní intenzivně objevovat a rozvíjet.

Odkud se však tato schopnost bere, odkud se noří reálná podoba našeho těla, našeho prostředí, stavu našich záležitostí?.Dokážeme se plně uvolnit a snít, představovat si, vdechovat z Ducha do Hmoty? Spočinutí je vskutku jakýmsi požehnaným stavem, který umožňuje Duši pohroužit se do nitra, vcítit se do stavu svých věcí a přetvořit jej, zharmonizovat, doplnit to, co chybí. Podobně jako v těhotenství v těle ženy se i v naší mysli vytvářejí a formují zárodky budoucích dějů a událostí. Přirozená schopnost ženy živit a utvářet dítě a udržovat jej zdravé je dnes z velké míry narušena, stejně jako naše kosmická sebedůvěra, vnímání neviditelných sil, proudů a energií, z nichž je realita spřádána a utkávána. Dravý farmaceutický průmysl nás zahlcuje dávno z kořenů vytrženými léky, vedoucími k závislostem a ztrátě schopnosti sebeléčby. Rozumnější duše znovu hledají cestu k Přírodě a jejím původním zdrojům...

Ztráta původní jasnozřivosti nás však zároveň obohacuje - učíme se používat vnímavost na nové úrovni, na nové úrovni komunikovat s rostlinami, zvířaty a minerály a učit se od nich tajemství Harmonie. Nejde o krok zpátky, naopak kupředu - Bohyně se vrací na Zemi, tentokrát v mnohem jemnější, produchovnělé a uvědomnělé podobě, která je vlastně i evolučním počinem Býka - od tendence nashromáždit a vlastnit, ulpět a tupě lhostejně přežvykovat se můžeme posunout k téměř nadsmyslnému andělskému prožitku duchovní podstaty pohlavnosti a tělesnosti, k uchopení mysteria materiálu, tvaru a barvy. Egyptské pyramidy, indické jantry, starodávné mandaly a magické amulety, skalní malby, šperky, šperky a ozdoby, nádoby jako rituální předměty proměňující kvalitu nápojů, sochy božstev - to vše je polozapomenutým náznakem toho, jak můžeme materii přetvářet a smysluplně využít, jak si skrze ní připomínat svůj božský původ...

Ano, jsme v těle, jehož potřeby musíme denně uspokojovat a zajišťovat jej - jarní oteplování a odkládání mnohovrstevných oděvů, prosycenost vzduchu extatickými vůněmi a blízký intimnější kontakt se zemí nás přibližují i k hlubšímu, intimnějšímu uchopení tajemství tělesnosti a skutečného spirituelního významu sexuality. Moudré prastaré učení tantry se také znovu vrací do našeho povědomí. Uctívání těla jako jedinečného tvůrčího nástroje Ducha odlehčuje tíži zemitosti a každodenní rutinní záležitosti dělá v plné míře smysluplnými.V jakémkoli věku můžeme přijmout podivuhodná tantrická zasvěcení, jež nás obklopují na každém kroku, v každém okamžiku, v každém doteku, pohybu, který se z mechanického mění v živoucí, vědomý, procítěný. Vše se může proměnit v milování, manifestaci lásky a uctívání těla Života, těla Lásky. V každém okamžiku můžeme začít žít a milovat - obzvláště nyní, v čase Býka, v čase rozkvétání...

ČAS BLÍZENCů - DECH, KTERÝ VŠE SPOJUJE...

Svěží vítr nadlehčuje zemitou usedlost, rozfoukává zatvrdlé usazeniny.Vše zatuhlé má být rozhýbáno, vše zastaralé obnoveno, vše stagnující oživeno a rozprouděno. Osamocené, do sebe uzavřené celky našich bytostí se znovu otevírají nové zkušenosti, hledají k sobě cestu, navštěvují se a vzájemně poznávají a obohacují. Nastává fáze setkávání a výměny, dorozumívání a sdělování...

Vycházíme si vstříc, podáváme si ruce na pozdrav, dotýkáme se a nahmatáváme, poznáváme a načítáme... Jsou to právě ruce, kterými se seznamujeme, kterými osaháváme a zkoumáme svět kolem sebe. Svět, na který dosáhneme, zformovaný svět, který společně obýváme, který spoluvytváříme, na jehož existenci se domlouváme. Ruce jako nejpohyblivější, nejmobilnější část těla, ruce, kterými vyjadřujeme svůj životní záměr, kterými přemísťujeme předměty, kterými si servírujeme to, co potřebujeme ...

Co vlastně děláme svýma rukama, k čemu je nejčastěji používáme, co jimi vyjadřujeme?

Nakolik vědomý je každý jejich pohyb?

Intenzivní pohyblivost našich rukou je zároveň vnějším projevem a odrazem stavu našeho myšlení.Můžeme rukama tančit, můžeme budovat, tvořit, můžeme jimi léčit... Obrovský myšlenkový potenciál každé lidské bytosti je však využit jen z nepatrné části. Jakobychom ještě tak docela nevěřili v sílu a schopnost myšlením tvořit a ovlivňovat svou životní realitu, svůj osud, své zdraví. Jako bychom se teprve seznamovali s tím, co všechno můžeme, seznamovali se s touto jemnohmotnou, vlastně neviditelnou částí sebe sama. Při tom stejně jako rukama uchopujeme a přemísťujeme předměty, můžeme i myšlením uchopovat jednotlivá životní témata, otázky, problémy a skládat je dohromady v určitý celek...

Nakolik využíváme dar myšlení a komunikace? Čím naplňjeme interval mezi prvním vdechem a posledním výdechem, mezi probuzením a usnutím? Na co stále myslíme?

Stejně jako příroda v tomto období plýtvá semeny, tak i my rozhazujeme své myšlenky, vykřikujeme bez ladu a skladu svá sdělení, opakujeme se a zasekáváme, vyčerpáváme se neplodným uvažováním. Denně vykonáváme tisíce pohybů, které jsou s přibývajícím věkem stále mechaničtější. Stejně tak i myšlení se pohybuje ve stále hlubších, vyrytých drahách nejmenšího odporu. Jsme unaveni ze všeho, co jsme si na sebe navymýšleli, z přemíry možností a vymožeností, informačních svodů, z neustálých opakování. Pocity stereotypu a únavy se paradoxně objevují právě nyní, v období završujícího se jara, natolik hřejivého a intenzivního, plavně vplouvajícího do extatičnosti léta.

Byl to právě protikladný Střelec, který nás před půl rokem učil vychutnat si každou vteřinu kratičkého dne, každý záblesk Slunce, posvátnost každého úsměvu, každého doteku. To, co bylo před námi ukryto v čase zimy, je nyní rozestřeno v plné míře kolem nás. Vše se stává informací, vše je sdělením, za každým projevem můžeme vnímat skrytý, další rozměr, za každou zdánlivě bezvýznamnou povrchností je cosi absolutního. Zároveň však přemíra těchto sdělení, informací, kontaktů činí realitu natolik hutnou, že jen s největšími obtížemi můžeme vnímat i to, co je za ní. Snad proto toužíme po čemsi úplně jiném - po tichu, klidu, tmě, nerušeném spánku. Zavíráme tedy oči v meditativním spočinutí, abychom znovu, nově a svěže mohli vnímat to, co je kolem nás...

Uvědomujeme si, že opakování je způsobeno naší nepoučitelností - stejné situace se opakují tak dlouho, dokud je.nepochopíme, nezvládneme v praxi, neuchopíme rukama. Znovu a znovu jsme usazováni do školních lavic každodenní virtuální reality, ovšem je jen na nás, jak proces učení vlastně prožíváme. Radost z poznání, kterou zažíváme na přednáškách nebo při studiu, může být přirozeným stavem, pokud jsme zvídaví a stále objevujeme, pokud zhluboka a vědomě dýcháme, pokud jsme přítomni v tom, co je, čeho se dotýkáme, čemu se věnujeme. Ano, je to, dech, je to vzduch, který rozfoukává informační usazeniny, který prohlubuje povrchnost, který nalézá nová řešení, nové přístupy, nové možnosti. Jsou to ruce, které promasírují a prohnětou všechny zatuhliny bránící volnému proudění energií...

Ano, v čase Blíženců jsme nejvíce ponecháni sami sobě, nejvíce vzdáleni nebi, nuceni samostatně používat jen svěřené smysly a dané nástroje poznání - ruce a zrak. Používat a užívat jen to, co v danou chvíli máme. Osamostatnělé, bohy opuštěné lidstvo - to je stav aktuální nejen pro toto jarní, dětsko-mladistvé období. Učíme se myslet, učíme se používat ruce, učíme se prohlédnout pod povrch věcí, zachytit jejich skutečný, zamaskovaný smysl. Učíme se sdělovat své pocity, vyjadřovat své zájmy, skládat myšlenky, skládat slova, věty, uskutečňovat spojení, čistit a prohlubovat kontakty. Náš dech může být hlubší, zrak pronikavější a pozornější, pohyby rukou ukázněnější a vláčnější...

Ruce, které se dotýkají a předávají sdělení ...

Oči, které se skutečně dívají...

Hluboký dech, který vše spojuje a oživuje...

( z připravované knihy Zodiakální rok)

ČAS RAKA - ČAS BEZČASÍ A ODPLOUVÁNÍ…

Těkavé poletování Blíženců se mění v uvolněné plynutí, vše se slévá a prolíná. Svět pracně poskládaný dohromady z dílů a komponentů se rozpadá, jednoznačné kontury se rozostřují, abychom mohli vidět jinak, abychom namísto navyklého myšlení a komentování mohli vnímat, přijímat, prociťovat…

Příroda je ve stavu plné uvolněnosti, vše je rozestřeno do prostoru, naplněného léčivou zelení.

Stačí se uvolnit a prostě se dívat, otevřít se péči matky Země, nechat se naplnit jejím vyzařováním, nechat se prostoupit esencemi bylin, stromů, dozrávajících plodů… Rozpomenout se na stav sdílení, vzájemnosti, propojenosti všeho živého. Stejně jako se pod povrchem země prolínají kořeny rostlin, stromů, nebo třeba podhoubí hub, tak i pod povrchem našeho běžného chápání a vidění nalézáme jemné předivo souvislostí. Pozorujeme, kterak každý oddělený, zdánlivě samostatný výčnělek člověka je neviditelnými nitěmi spojen s ostatními bytostmi, stejně jako každý jev s ostatními jevy…

Vše co bylo vymyšleno a poznáno, má být nyní uviděno a vnímáno. Za povrchními a zdánlivě rozporuplnými a různorodými jevy vnímáme určitá sdělení. Lidi, které potkáváme, situace, které zažíváme - to vše nám může cosi připomínat, to vše nám na cosi poukazuje, cosi zrcadlí a zobrazuje. V uvolnění vnímáme intenzivní hluboké spojení všech bytostí. Jsme spojeni s místem, spojeni v čase, spojeni tím, že jsme se narodili na stejné zemi, ve stejném období, ve stejné rodině, v jednom lidstvu…

Bratři a sestry mají jednu společnou matku - materii, kterou znovu a znovu objevují, znovu k ní hledají vztah. Je to země, je to sytící a pečující bytost. Země, na kterou uleháme, ze které čerpáme sílu, na níž jsme závislí, s níž jsme propojeni. Země svou podstatou ženská, moudrá bytost, protkaná moudrostí kosmických zákonitostí. Uctívaná ve věku matek - pradávném Matriarchátu a drancovaná v následujícím období mužské nadvlády a tendence násilně zvítězit nad přírodou a přirozeností.. Země, z níž vzniklo naše tělo, země, která se o naše tělo stará - pokud jí to ovšem dovolíme, pokud se k ní navrátíme, pokud se navrátíme ke svým kořenům, zdrojům, do svých skutečných domovů...

Tak propojeni nejrůznějšími vazbami, různými druhy vztahů hledáme zároveň svobodu a volnost. Co v nás je volné a svobodné, co nám dává nádherné stavy lehkosti a nezávislosti? Odpradávna lidé s jistou závistí pozorovali ptáky - sami létat nemohli a přesto s nimi rovněž pociťovali propojení a i v sobě začali objevovat schopnost povznést se, snít, představovat si.. Definovali duši jako tu část, která může rovněž vzlétnout, může létat ve spánku, ve snech a nakonec kamsi odlétá v okamžiku smrti, v okamžiku který také nazýváme metaforicky usnutím, zesnutím a také návratem Domů. Objev virtuální reality nám připomíná leccos i o podstatě naší každodenní „skutečnosti“. Cosi rozumem neuchopitelného, slovy tak obtížně sdělitelného nás prostupuje, cosi tak lehkého a nepolapitelného…

Duše není jen pojmem pro básníky - pro každého z nás je stále přítomným zdrojem nevyčerpatelné kosmické moudrosti, o níž je vždy připravena se podělit. Stejně tak může být i zdrojem bolesti, pokud jí nenasloucháme, vytěsňujeme její sdělení, upozornění, impulsy.

Intuici tak považujeme za výmysl, vizi za halucinaci… Nejrůznější zkreslené vidění světa může být jak osvobozující tak mučivé, pokud je rovnováha mezi tělesností, přírodou a usilovnou tendencí osvobodit se, narušena. Osvobozujeme se tak, že přijímáme to, co nás zdánlivě vězní, jsme v tom totálně přítomni. S uvolněním se totálně vléváme do existence tak, abychom nemuseli nikam unikat, schovávat se, předstírat. Přijímáme tělo a okolnosti v nichž se nalézáme jako projev své duševní kreativity, jako výzkum, jako fascinující kosmickou hru.

Proces vývoje pokračuje setkáním s vodou, čtvrtým živlem, který završuje tuto první fázi, první zodiakální zónu. Voda vždy přináší uvolnění. Uvolňujeme se do stavu, v němž ztrácíme pocit oddělenosti a zmatku, uvolňujeme se do hlubokého klidu - až tam, kde jsme Jedním… Jako bychom se skrze znamení Raka znovu rodili, jako bychom se na chvíli navraceli kamsi zpět do prenatálního období, či kamsi kupředu, do prostoru mezi smrtí a zrozením, mezi zrozením a smrtí. Pojmy jako daleko-blízko, nahoře-dole, kupředu-zpět, budoucnost-minulost zde ztrácejí svůj význam.

Vše se prolíná a my můžeme jít skutečně v plném smyslu slova až za ně a zažívat Jednotu a hluboké, intimní spojení samotných duší neomezených rolemi, které zde, v tělesném světě hrají. Dojemné až směšné se nám v těchto momentech jeví nejrůznější strachy a závislosti. Závislost na těle, na navyklém prostředí, přítomnosti určitých lidí… Náhle vidíme, že se vzájemně nemůžeme jeden druhému nikam ztratit, uvědomujeme si iluzornost oddělenosti v prostoru a čase, iluzornost fyzických vzdáleností a jiných vsugerovaných omezení.

Ano, právě v čase Raka můžeme obzvláště intenzivně zažívat tyto stavy prohloubené vnímavosti, nahlédnout za oponu, prozřít, probudit se ve snu, povystoupit z rolí. Tak mnozí poté, co pocítili jemnější projevy a zázračnost existence, se pokoušejí působit na ty, kdo jsou v zajetí povrchnosti, kdo se stále ještě bojí setkání na hlubších úrovních. Pomáháme si vzájemně narodit se, osvobodit se z kukel, do nichž jsme zamotáni, jimiž jsme do určité chvíle chráněni před rozšířeným, změněným viděním existence. Pomáháme si v rozpuštění strachů, komplexů, zaléčení krvácejících psychických ran. Jeden druhého povzbuzujeme, utěšujeme, sytíme všechny možné druhy svého hladu. Hlad po doteku, něze, poznání, pochopení, rozšíření…

Ano, s přibývající duševní potravou sílíme a rozšiřujeme se, uklidňujeme se, jako bychom s tímto spočinutím zažívali beztělesnost a sytost, naplněnost, bezstarostnost. Alespoň chvíli nejsme vytrhováni žádostmi, můžeme se ponořit do zkoumání jemně hmotných podob bytí. Prohlédnout si, jak vlastně vypadají naše myšlenky, naše pocity, jak vypadají vztahy k druhým bytostem, odkud se vlastně bere bolest, nemoc, napětí, strachy... Právě tehdy začínáme skutečně vnímat, právě tehdy hovoříme o vhledu, či šamanské zkušenosti. Jako bychom se prohlédli skrz naskrz, spočinuli v polozapomenuté zahradě nitra, která již tolik volá po naší péči.

Každý večer usínáme, uvolňujeme se, pouštíme se všeho navyklého, abychom se navraceli do jiného, staršího typu vnímání - do stavu, kdy jsme spojeni s jedinou duší všech bytostí a můžeme se zažívat v jiné, jemnější dimenzi, ve stavu snění. Zde zažíváme nejrůznější dobrodružství, zde pozorujeme zkreslené odrazy této bdělé reality, zde se ovšem rovněž ocitáme v situacích, které nám nejsou příjemné. Víme, že snad každý sen nese hluboké poselství, které je možné velmi citlivě a kreativně vyložit a uchopit. Zdaleka ne všichni si uvědomují, že ve snu je možné se probudit - prostě dál zůstat ve stavu snění jen s jasným vědomím toho, že jsme to především my sami, kdo svými strachy a omezeností mnohé situace vyvolává.

Snad proto hovoříme o osvícení také jako o Probuzení. Vědomí je tak celistvé, že již nepotřebuje postranní impulsy a výchovné lekce. Nepotřebuje se nezbytně znovu rodit, zapomínat se, umírat. V jednu chvíli jsme prostě tam, kde jsme, zastavujeme se, uvolňujeme se a plyneme jako řeka do moře - nikoli tupě pasivní, ale bdělí, pozorní, naslouchající každému impulsu, rozeznávající každičký náznak, každý záblesk světla připomínající skutečnost, že jsme vlastně nekonečně svobodni - svobodně můžeme spát a ovšem svobodně se také probudit…

Probudit se a netrpět

Probudit se a tvořit

Probudit se a létat

Probudit se a léčit

Probudit se…

ČAS LVA: JEDINÉ SLUNCE, JEDINÝ ZDROJ

Proměnlivost a roztékající se tendence vody jsou prostoupeny ohněm, světlem, teplem a radostí. Iracionální se stává racionálním, neuvěřitelné skutečným, nemožné možným. Naše sny a vize jsou uskutečňovány, hlubinné touhy duše realizovány. Otevíráme se slunečním paprskům, otevíráme se ven do světa, rozkvétáme jako květiny a předvádíme a ukazujeme to nejlepší z nás...

Lunární, ženský svět je stavem plným očekávání, tušení, předvídání, nejistot a obav. Nyní jej muž-Slunce doplňuje stavem celistvosti, jednoznačnosti, radosti ze života se vším, co k němu patří, radosti ze života takového, jaký je. Všechno, co jsme doposud jaksi mlhavě pociťovali, co jsme tušili, před čím jsme unikali se stává nyní zřetelným a jasným, prosvětleným a prozářeným. Z hlubin vytahujeme na denní světlo své skutečné sny, své strachy a pochyby a prohlížíme si je, abychom se jimi mohli bavit, abychom k nim mohli tvořivě přistoupit.

Ano, duše se rodí v těle, které má vyjádřit její potřeby a záměr. Duše se vlévá do těla jako voda a její touhy jsou naplněny, pokud se může tvořivě a plně vyjádřit. Stejně jako následuje sluneční Lev po lunárním období Raka, i muž přichází do života ženy, aby jej naplnil, doplnil, aby jí pomohl svou fyzickou silou, svým zdravým rozumem uskutečnit její vize. Tak se na hranici Raka a Lva setkává noc a den, tma a světlo, žena a muž. Po dlouhé noci se probouzíme v nejrůznějších situacích, nejrůznějších tělech, v nejrůznějších příbězích. Ze spících se stávají bdící, tedy ti, kdo jsou určeni svou danou podobou, svým já, svou totožností - tedy tím, s čím se ztotožňují. Je tu určitá identita, kterou si spolu s šaty každé ráno oblékáme...

Nakolik jsme přijali sebe sama, nakolik skutečně milujeme svůj život?

Východ Slunce je tedy každodenním impulsem světla, impulsem Života, výzvou a inspirací k pozitivitě a tvořivosti. S každým probuzením vlastně začíná nový život, jehož určité hranice, podmínky a pravidla hry jsou však již stanoveny a nemusíme je tedy znovu a znovu vymýšlet, můžeme je jen naplnit životem, prožívat je. V čase Lva se prostě učíme užívat Života jako daru, učíme se přijmout tento dar a rozumně s ním naložit. Slunečné prozářené dny naplňují toto období energií stability, jasnosti, optimismu. Léto vrcholí a my přijímáme, akumulujeme teplo a světlo, léčivou, ozdravnou a všeprostupující ohnivou energii do zásoby na celý následující rok. Učíme se spočinout, odpočívat, zastavit se uprostřed dění, uprostřed roku, uprostřed kruhů, životů a osudů v nichž se pohybujeme.

Co pro nás znamená odpočinek? Jak čerpáme energii, co nás baví a prozařuje?

Lev přináší uvědomnění - uvědomujeme si, že jsme, že žijeme. Není tu již jen ženská část duše toužící a k čemusi směřující - je tu také naše já, tedy pevný, stabilní projev, umožňující aktivně se projevit, poznat se, realizovat, tvořit. Právě v momentech uvědomnění můžeme toto já pevně uchopit jako čistě duchovní princip, který se materializuje a projevuje v tělesné existenci, který tělesnost předchází, prostupuje jí a jednotlivé naše životy v těle spojuje mezi sebou jako korálky na niti. Skrze já jsme schopni vývoje, vymanění se z koloběhu přírodních vazeb a procesů: potrava - rozmnožování - potrava atd. Je tu něco, co dává našemu životu pestrost, neopakovatelnost, co umožňuje tvořit, hrát si, zkoumat... Spočinutí uprostřed kruhu, meditace, uvědomnění nás naplňuje energií k uskutečnění a prožívání tohoto stavu ve všem, čím se zabýváme. Stejně jako Slunce prostupuje a prozařuje a vlastně tvoří svými paprsky náš svět, tak i my necháváme své konání prostoupit poklidem, uvědomněním, bdělostí, hravostí...

Odkud přicházejí inspirace a impulsy k tvořivosti?

Otáčíme-li se ke Slunci tváří, pak prožíváme příjemné, radostné stavy. Čím je ve skutečnosti toto světlo a teplo, co to vlastně znamená? V takových momentech je nám předáváno vědomí nesmrtelnosti, celistvosti. Každý dotek, každé pohlazení slunečního paprsku nám připomíná naše potencionální božství, zažehává jiskru bezpříčinné radosti a prozařuje temné, dosud nevědomé, spící části našich bytostí, probouzí k aktivitě a tvořivosti.Vnější Slunce hledá kontakt s vnitřním - Bůh hledá Boha. Čím sami sobě bráníme v jejich setkání a prolnutí?

Probouzíme se každý den v podstatě ve stejném těle a podmínkách. Můžeme být touto skutečností znuděni a stejně tak jí chápat jako výzvu. Sami v sobě zažeháváme s každou vteřinou, s každým tepem srdce radostně plápolající prohřívající a oživující ohně svých životů. Obracíme tvář směrem k Duchu, ke Slunci, ke zdroji, k centru bytí a čerpáme energi potřebnou k tomu, abychom se poté dokázali otočit nazpět a prohlédnout si očima Slunce své dosud neprozářené části. Často i zdravotní stav je nápovědou a inspirací. Každá nemoc a potíž může napomoci k uvědomnění si toho, nakolik jsme se vzdálili Středu, sami sobě, svým tvůrčím záměrům, naplnění a realizaci svých schopností a talentů. Tak ze znamení Lva vyzařují klíčová sdělení o tom, co nás vlastně probouzí, omlazuje a léčí.

Základní principy šťastné, radostné, důstojné a osvícené existence...

ČAS PANNY - ALCHYMIE CELISTVOSTI

Oheň nadšení znovu chladne do střízlivosti, tuhne do pozemské praktičnosti. Tělesnost se stává naší realitou a získává konkrétní obrysy každodenních záležitostí. Celistvé vidění se drobí do detailů a zdánlivě nevýznamných maličkostí, jimž jsme nuceni věnovat svou vzácnou pozornost. Po odpočinku nastává fáze práce, fáze praxe, v níž máme uskutečnit vše, k čemu jsme byli v předcházejícím čase Lva inspirováni...

Ano, celek se rozpadá do drobných písečných zrnek, po odpočinku se vracíme do práce, k realizaci idejí, jejich zhmotňování, přetváření v reálných podmínkách. Tvořivost se stává prací, práce tvořivostí. Meditativní čistě duchovní sluneční stav plynule přerůstá do rukou, jimiž máme uchopit hmotný svět, jimiž máme uskutečnit změny, dotýkat se, léčit, zdokonalovat, pomáhat a v pravém smyslu slova sloužit... Svou realitu nyní vystřízlivělým zaostřeným zrakem rozeznáváme jako množství nejrůznějších drobných záležitostí, jimiž sami sebe zaměstnáváme. Naše pozornost se tříští a rozpadá a právě znamením Panny jsme vedeni k tomu, abychom byli naprosto bděle přítomni v každém pohybu, každé myšlence, každém činu. Vše se stává plně prožitým rituálem, díky němuž v každém detailu znovu nalézáme celek ...

Čemu se vlastně věnujeme, čím jsme po celý den zaměstnáni?

Jsou tu každodenní drobné úkony spojené s péčí o tělo, jeho výživou, udržováním a léčením. Mechanické vykonávání všech těchto činností nás nesmírně unavuje, hledáme možnost povznést se nad ně, odpočinout si od nich namísto toho, abychom šli ještě vnímavěji a hlouběji, abychom zkoumali, pochopili. Můžeme být nedbalí, můžeme zanedbávat a opomíjet tuto zdánlivě nezábavnou a všední část sebe sama, ale můžeme jí také prožívat naprosto vědomě a snažit se proniknout k podstatě dějů a procesů s tělesností spojených.

Jak je možné, že používáme tělo, že chodíme, jíme, vylučujeme? Proč jsou věci a jevy takové, jaké jsou?

Jak je vše mezi sebou propojeno?

Co se s námi vlastně děje, když jíme, myslíme, spíme, dýcháme?

Kladením si těchto otázek spouštíme výzkumný proces analýzy, dělení. Postupně se dostáváme se až k vnímání částic, z nichž je vše složeno a zákonitostí, podle nichž se skládají do tvarů a forem - zákonitostí vývoje, zákonitostí růstu. Svět můžeme vnímat jako souhrn nejrůznějších procesů - chemických, fyzikálních, matematických psychologických akcí a reakcí. Souhrn procesů vzájemného pohlcování, procesů slučování, procesů odumírání a obnovování...

Dělíme, abychom znovuspojovali - správně a zdravě probíhající výzkumný proces nás neodvádí od reality, nýbrž vždy navrací zpět k sobě samým jako duchovní bytosti aktuálně projevené v těle, skrze bytí v těle se poznávající, skrze tělo působící a projevující se. Je tu tělo, které vyžaduje pozornost mysli, tělo, které chce být léčeno, zprůchodňováno a očišťováno. Vše nestrávené, zanedbané, opomenuté se nyní naléhavě připomíná, vylézá na povrch, zviditelňuje se v podobě reálných problémů, potíží, nemocí. Aktuální reálný stav našeho těla a vůbec celé reality každodenního života je vlastně svědectvím toho, nakolik jsme jej v předchozím zemském čase Býka skutečně přijali. Každý problém, každá disfunkce je sdělením, které nyní můžeme číst, které můžeme přijmout, na které máme konečně zareagovat, najít vhodný lék, uskutečnit nejen abstraktní, ale i naprosto konkrétní, reálné řešení problému.

Právě v tomto období se nám tělo odhaluje jako mikrokosmický informační systém, začínáme jej konečně plně chápat jako vyjádření globálních kosmických procesů, s nimiž jsme takto nedílně propojeni. Každým svým, byť sebedrobnějším avšak vědomým úkonem, se tak můžeme i ve zdánlivé anonymitě a skromnosti podílet na velkolepém kosmickém dění a zpětně promítnout oddělenost do jediného celku...

Co můžeme reálně udělat pro své tělo?

Co změnit, co doplnit a naopak ubrat?

Co je skutečně zdravé a užitečné?

Potrava již není jen každodenní nutností, stává se kreativitou, fascinujícím výzkumem, procesem vědomého sebeutváření a sebepoznání. Skrze znamení Panny vnímáme již nejen hmotu, jíž se máme zasytit, ale i to, z čeho je složena - prvky a substance a jejich další působení. Vše se rozpadá do nejjemnějších částic, potrava se stává tělem - uskutečňuje se v něm stejně tak, jako my ve svém každodenním životě uskutečňujeme duchovní, shůry přijaté inspirace. Striktní dodržování předpisů o správném stravování nás otupuje stejně jako diktát všeobecně přijatých norem. Můžeme se pasivně podřídit standartům a návykům, můžeme ovšem také tvořit, kombinovat, zkoumat. Jak nás nejrůznější substance ovlivňují, jak působí na naše myšlení, konání, cítění?

Domysleme do konce každou myšlenku a prociťme do konce každé přijaté sousto. Jak působí v organismu zelenina, obiloviny a jak působí maso zabitých zvířat? Jak potrava ovlivňuje náš reálný duchovní vývoj? Jen tehdy se můžeme svobodně rozhodnout ke změnám, pokud sami v sobě, na svém těle a ve své realitě procítíme tyto skutečnosti...

Jak trávíme potravu, jak trávíme svůj život, jak bděle a pozorně jej prožíváme?

Nakolik jsme schopni svým myšlením proniknout k podstatě věcí a jevů kolem nás?

Můžeme se spokojit s běžně poskytovanými vysvětleními, můžeme jít ovšem dále, dále v procesu léčení a očisty, nespokojovat se s uspokojivým a aktivně vyhledávat všechna znečištěná, problematická a neprůchodná místa na svém těle, ve svém životě...

Naše každodennost je tak podivuhodným mysteriem, v němž vše do sebe zapadá, vše na sebe vzájemně působí. Stačí jen umístit znaménko “rovná se” například mezi procesy dýchání, myšlení a trávení... Rozšíříme-li vnímání těla za jeho hranice, pak se tělem stává naprosto všechno, čím jsme obklopeni, v čem žijeme, co dýcháme. Stává se nám bytostně vlastní hlubinná ekologie a tendence chránit a opatrovat vše živé, proniknout do tajemství hmotné existence a rozumně hospodařit s tím, co nám bylo svěřeno. Očištěné a opravdu produchovnělé tělo již není přítěží, stává se vysoce funkčním nástrojem transformace, stává se alchymistickou laboratoří, v níž uskutečňujeme tajemné a přesto zcela reálné a zdravým rozumem uchopitelné proměny. Uchopme vlastníma rukama vlastní tělesnost, přijměme zkušenost, kterou máme všichni společně projít, přijměme tuto podivuhodnou lekci, tuto podobu bytí, tuto fázi jedinečného procesu - alchymie celistvosti...

ČAS VAH - SVATBA PROTIKLADU

Chladivý vzduch Vah upravuje a rovná zdánlivě nesourodé detaily do elegantních forem a tvarů. Na scénu vstupuje tančící pár jako vyjádření dokonalého souladu a harmonie. Namísto množství částic za vším rozeznáváme působení dvou základních sil, které se doplňují a vyrovnávají. Vyrovnává se noc se dnem, nastává fáze smíření, míru a klidu. Země a nebe, žena a muž směřují k sobě. Řeč intelektu se proměňuje v řeč srdce. Stejně jako muž se nabízí ženě a žena muži, i my se otevíráme se světu, partnerství, spolupráci a zveme do svých realit ty, kdo je s námi chtějí sdílet...

S čím jdeme světu vstříc, co nabízíme? Čeho se nám naopak nedostává? Co bychom si chtěli vzít, co potřebujeme?

Ano, náhle jsme tu jen my a svět, my, kteří tančíme svůj tanec s realitou. Každá disharmonie je nyní maximálně zviditelněna - je čas vyrovnávání a harmonizace. Uspořádáváme své záležitosti, stejně jako předměty kolem sebe, dáváme do pořádku a vyjasňujeme své vztahy a vazby. Hledáme rovnováhu, orientaci v chaosu, formu pro obsah... Země směřuje k nebi, míří ke svému protikladu. Začíná podzim, fáze zavíjení. Plody jsou sklizeny a zpracovány, můžeme se zastavit a prostě si prohlédnout stvořený svět. Naše bádání v hmotě, její rozebírání je završeno, otáčíme pohled směrem k nebi, abychom mohli přenést nebeskou souhru do své každodennosti, nastolili mír a uchopili správně řád, rozvíjeli estetické a etické vnímání, meditovali o správném uspořádání věcí a jevů.

Tančící pár vytváří energetické víry a obrazce, obrazy a mandaly, podoby budoucnosti, varianty společné budoucnosti, v níž poté může spočinout. I my nyní uspořádáme a vyrovnáváme své záležitosti, vazby, dluhy a děláme místo energii, která má volně proudit. Změny konstelací předmětů, bytostí, harmonizace prostoru - to vše napomáhá proudění, intenzivní a vzájemné výměně se světem, s vesmírem.

V jaké oblasti jsme zablokováni? Kde odmítáme spojení, kontakt, otevřenost?

Kde se nám nedaří vyladit harmonii a spolupráci, kde dochází ke konfliktům?

Co je v naší realitě rozbité, nefunkční, co vyžaduje opravu, vyladění?

Váhy sdělují o tom, co nám chybí, čeho se nám nedostává a jak si to můžeme doplnit. .Dvě základní síly a energie tančí v nás, v našem těle, v naší mysli a stejně tak se projevují v naší potřebě partnerství, vztahů a vazeb. Hledáme kontakt se svým protikladem, s opačným pohlavím - hledáme někoho, kdo je úplně jiný a přesto v něčem tolik podobný. Ze stavu rozdvojení hledáme východ směrem k jednotě, ke spojení všeho protikladného, ke smíření všech konfliktů. Stejně jako se při tanci pár odděluje a znovu přibližuje, i lidská bytost jako taková se vzdaluje a znovu přibližuje k Bohu, ke stavu Jednoty. Oddělenost je tedy dočasná, dočasné jsou i formy - kdesi před námi je znovuspojení, mystická svatba protikladů...

Co nám brání v hlubokém splynutí se svým protikladem, s vytouženým protějškem?

V čem vůbec spočívá smysl tohoto setkání, jaká je jeho podstata?

Nakolik hluboké a opravdové jsou naše vztahy, nakolik jsme schopni projít hradbou z vrstev, masek a povrchních projevů?

Ano, potkáváme se, abychom si cosi vyměnili, cosi předali a sdělili, čímsi se vzájemně obohatili. Vše v našem životě směřuje k tomuto setkání, každým krokem se k sobě přibližujeme. Z množství bytostí se vyděluje pár. V podstatě jde o jakousi předem domluvenou hru, hru na oddělenost, hru na muže a ženu, hru na vzdalování a přibližování. Je tu určitá forma, forma muže, forma ženy, kterou jsme si oblékli. Je tu hledání středu, hledání toho, co je mezi námi, těžiště rovnováhy mezi miskami vah. Hledání toho, co nás spojuje, co nás vlastně k sobě přitahuje. Je tu jakýsi úkol, to, co máme společně naplnit, vykonat, sdělit světu.

Vždy je tu cosi mezi námi, vždy je tu to, co nás spojuje - co není černé ani bílé, co je prostě reálným stavem věcí, stavem našeho těla, našeho vztahu. Ve středu nejsme odděleni, ve středu jsme ve spojení se základní energií a silou. Zde se každý pár setkává se svými potencionálními možnostmi, které má uskutečnit. V oddělených tělech, v realitě, kterou vnímáme jako hutnou, zformovanou, v podmínkách a standartech, které se nám jeví neměnnými, je obzvláště náročným úkolem spojit se, prostoupit jeden druhého, najít skutečné souznění. Jsme totiž zakukleni a zahaleni ve spoustě vlastních představ, neuspokojených potřeb, komplexů a strachů. Tyto oděvy postupně odkládáme, vzájemně si je pomáháme svléknout, abychom se mohli skutečně nalézt a uvidět...

Každý rok v čase Vah dáváme formu svému počínání, přicházíme v nových šatech. Vždy znovu a znovu se na nové úrovni ujímáme svých základních rolí - role muže a role ženy, abychom mohli vstoupit na scénu, abychom mohli přinést světu to, co mu dlužíme, co v nás převažuje, čím přetékáme.

Role ženy spočívající ve vnímavosti, v přijímání a předávání sdělení z jemnohmotných vrstev existence.

Role muže spočívající v jejich uskutečnění a realizaci na pevné zemi.

S každým dnem tohoto období si stále intenzivněji uvědomujeme význam vnitřního i vnějšího partnerství spočívající ve vzájemném doplňování těchto dvou projevů, tendencí, energií...

Černobílá mandala Jang a Jin, jeden z klíčových symbolů východní moudrosti, se nám nyní může živě zobrazit ve všem, co děláme, na co myslíme, co se s námi odehrává...

Protikladný Beran nás učil originalitě a intenzivnímu nespoutanému projevu, který nyní můžeme nabídnout, který můžeme smysluplně a užitečně, rozumně vyjádřit. To, co světu máme dát, získává nyní zcela reálnou podobu a formu. Jsme-li dost vnímaví, můžeme jasně rozeznat, o co si nejen náš partner či partnerka ale i celé naše okolí, celý vesmír říká, co po nás chce. Stejně tak i my sami bychom v této fázi měli stanovit a vyjasnit své požadavky vůči světu, z mlhavých představ udělat zcela konkrétní záměry.

Nakolik jsme schopni uskutečnit své bytostné a niterné představy?

Nakolik můžeme prosadit a žít svou vizi života v pravdě, vizi skutečného partnerství?

Nakolik spíše podléháme požadavkům a představám okolí?

Tak nás Váhy s jejich rafinovanou hrou dokonalého souladu dokonalých forem a tvarů věcí paradoxně učí lehkosti a volnosti. Vždyť tento virtuální Matrix byl stvořen proto, abychom se z něj osvobodili, abychom odhalili jeho existenci. Učíme se prohlédnout skrze formy, skrze normy a omezení. Jen tehdy přestává být hmotný svět jakýmsi bezvýchodným vězením, stává se prostě dokonalým zrcadlem, v němž můžeme jasně a zřetelně uvidět sami sebe, svůj aktuální stav.

Co přitahuje naší pozornost?

Co nám vadí, co nám překáží na okolí, na partnerovi, na druhých lidech?

Zrcadlo je mnohdy nelítostné, ovšem záleží jen na tom kdo a jak se dívá. Dokážeme.li soustředěným pohledem rozpustit clonu předsudků a standartních představ o kráse a dokonalosti? O tom, jak máme my sami, nebo někdo jiný vypadat, jak máme žít a milovat? Vždyť jen tehdy můžeme uvidět svět takový, jaký doopravdy je - plný lásky, harmonie, souznění a spolupráce, dokonalý a ve své podstatě spravedlivý. Můžeme vidět pravý význam takzvaných křivd, můžeme pochopit vyšší kosmickou spravedlnost, můžeme v každodenních situacích vypozorovat zákonitosti příčiny a následku v mnohem širším smyslu. Za dualistickým soubojem dobra a zla, světla a tmy uvidíme jen dobro, které pro naše dobro bere na sebe nejrůznější geniální podoby, masky a převleky...

Domluva mezi vnitřním a vnějším, mezi duchovním a hmotným světem se odráží v tom, co denně prožíváme, co je nám denně promítáno, co denně jeden druhému hrajeme. Nekonečné projekce a nenaplněná očekávání, nekonečné konstelace vzájemných vztahů, které si můžeme nekonečně dlouho předvádět, pokud se ovšem naše hraní nestane zcela vědomým, abychom mohli z únavných her a absurdních reality-show prostě vystoupit a jít dále...

Proč stále odkládáme láskyplné přijetí sebe sama a s tím i třeba aktuálního partnera? Čekáme-li na to, že až někdy v budoucnosti bude vše dokonalé, pak jen ztrácíme čas, který můžeme věnovat prožívání světa takového, jaký je nyní. Prožívání přítomnosti druhých bytostí, aktivní dotváření nádhery stvořeného světa, využívání různorodosti kombinací a variant. Snad právě v tom spočívá mistrovství a kreativita Vah - v umění vytvářet soulad, umění vyjádřit v hmotě zákonitosti Ducha...

Tak tančíme kolem Středu a tento tanec nazýváme Životem. Kultivujeme své ženství a mužství, uvědomujeme si dvojnost a oddělenost, abychom nalezli spojení a sjednocení.Tančíme mezi nebem a zemí a hledáme rovnováhu mezi pouhým uspokojováním tělesných potřeb a únikem do abstraktní spirituality. Pravda není ani v jednom z těchto extrémů. Pravda není ani pokusem o jakýsi dočasný kompromis, neustálým pasivním smiřováním se s daným stavem věcí a iluzorním očekáváním spásy. Pravda je to, jak žijeme. Vše se setkává uprostřed, v našem životním tanci, v našem srdci, v našem těle. Láskyplný déšť dopadající shůry a stoupající vitální síla od kořenů - uprostřed, mezi nebem a zemí vzkvétá nevadnoucí zářivá květina lásky a pravdy, uprostřed, kde můžeme spočinout na ostrově míru a harmonie...

ČAS ŠTÍRA: SÍLA, KTERÁ VOLNĚ PROUDÍ...

Jasně a přesně narýsované obrysy se slévají a prolínají. Podzim vrcholí a představuje se v plné své magičnosti. Reálné se stává nereálným, nemožné možným. Vzduch je střídán vodou a cyklus se opět uzavírá. Vše stvořené se má znovu slít, oddělené se má znovu-spojit do nové kvality, narodit se do nové fáze, nové podoby. Atmosféra houstne napětím, strachem ovšem i touhou po jiném a novém. Vše co má formu a tvar se postupně rozpadá, rozkládá, přestupuje do jiného rozměru, do jiné dimenze ve fascinujícím procesu proměny - transformace.

Ano, v čase Štíra pronikáme pod povrch věcí, bytostí a jevů, abychom objevili to, co je pod ním, abychom prohlédli hluboko až k samotné podstatě, abychom se dotkli prvotní, nahé a čisté Skutečnosti. Zadaná a již omezující pravidla o tom, co je a není možné, se rozhodujeme změnit a osvobodit se tak ze zajetí lidskou myslí stanovených zákonů a norem a zkoumat zákonitosti působení psychických sil, zákonitosti magické. Díky jejich postupnému poznání a osvojování můžeme skutečně vládnout svým životům, skutečně zvládnout a uchopit svou každodenní existenci v tomto světě, v tomto těle a v tomto životě...

Co je to za sílu, která nás nutí jít stále dále, neustrnout na úrovni pouhého uspokojování tělesných potřeb, neusnout spokojeným spánkem v sladké nevědomosti?

Co nás nutí stále hledat, zkoumat, nahmatávat skuliny a trhliny v tom, co nám je výchovou a společností nabízeno jako jediná možná realita?

Proč se nám tento dokonale poskládaný soubor dat v jednu chvíli rozpadá, proč se nám hroutí náš svět, náš spokojený život a my se ocitáme v krizích, ztrácíme celkový smysl, propadáme se do bažin skepse a beznaděje?

Ano, i toto je součást jediného života, jediné existence - jedno z dvanácti období, jedna z bran, jíž všichni nezbytně musíme projít. Od toho, co nás již neuspokojuje, co nyní vnímáme jako pouhé kulisy jakéhosi podivného představení, se obracíme dovnitř, ke zdroji - k tomu, kdo vše vytváří. K tomu, kdo má tu moc a schopnost zapínat a vypínat světlo, kdo začíná, rozvíjí a završuje, či v nejlepším přerušuje naše příběhy...

Co řídí a ovlivňuje naše životy, co nás vede k fyzickým spojením, k početí a plození dalších bytostí?

Spojujeme se na úrovni pohlavních orgánů, v zóně Štíra, prožíváme zde ty neintenzivnější pocity, touhy, vzrušení, uvolnění, nadpozemské blaženosti, které se však čas od času mísí s bolestí, rozčarováním, vyčerpaností... ”Čím jsi upadl, tím také povstaň”, říká Štír - a skutečně právě tam, kde jsme nejcitlivější a tedy i nejzranitelnější, můžeme objevit zdroj skutečné síly a kreativity. Je tu síla, která nás vede ke zrození, k tvoření, ke smrti. Jediná síla, jediná energie, která nás stejně jako k závislosti, otroctví a utrpení může přivést i ke svobodě. Směr a záměr volíme my sami - volíme jej každým činem, jímž vyjadřujeme své jednoznačné rozhodnutí nashromáždit dostatek energie, zvedat jí vzhůru a transformovat v osvobozující božské stavy.

Na co zbytečně utrácíme svou sílu, kudy uniká? Jakými otvory a trhlinami?

Co můžeme změnit, čeho se zříci, co odložit, abychom byli pravdivější k sobě i druhým?

Právě v těch nejtěžších momentech, právě v těch nejextremnějších situacích se často nejintimněji dotýkáme obnažené podstaty bytí - ve chvílích, kdy nám spadne rouška z očí, kdy jakoby náhodou ztrácíme to, na čem jsme tolik lpěli, co se nám zdálo být tolik významným, že bychom bez toho nemohli žít. V procesu transformace skutečně postupně ztrácíme a odkládáme vše, co jsme tak pracně v předchozích obdobích posbírali a nashromáždili - znalosti, lpění na hmotných statcích, oděvy a vrstvy představ, masek, iluzí...

Jdeme v tomto procesu hlouběji a hlouběji - svlékáme toto všechno až do bodu, kdy již nic není, kdy nejsme ničím a nikým... Svlékáme toto všechno, abychom se mohli skutečně milovat a to nejen se ženou či s mužem - abychom se mohli milovat se samotným bytím, abychom mohli skutečně vstoupit do proudu tryskající tvůrčí síly a stali se jí.

Namísto myšlení se učíme vnímat, namísto odsuzování se učíme pochopit, namísto zastavování se učíme stále jít, proudit, stoupat, létat... Učíme se žít v bdělosti a neutuchající pronikavé pozornosti, žít vždy připraveni k nečekanému. Přestupovat s lehkostí z těla fyzického a dočasného do těla energetického a věčného...

Co nás brzdí v pohybu a rozvoji, co nás oslepuje, oslabuje a uspává?

Naše vztahy s okolím nemohou být jen dokonale uhlazené a vyrovnané, jsou tu i konflikty a napětí, jsou tu problémy, které musíme řešit, záležitosti, které nemůžeme již dále odkládat. Vše, v čem jsme nerozhodní, liknaví, nedůslední, vše, čemu jsme se vyhýbali, co jsme potlačovali a nechtěli vidět, nyní vyhřezává v podobě nečekaných situací, v nichž jsme chtě nechtě prostě nuceni si vybrat a říci své jednoznačné Ano nebo Ne...

Štír nám vskutku nedovoluje ponechat si jedinou nepotřebnou cetku sebemenší iluze, sebedrobnější připoutanosti, sebenenápadnějšího kompromisu. Vytrvale nás očišťuje, usmrcuje a otravuje tak dlouho, dokud již nemá na co působit svým jedem. Dokud je tu něco, na čem lpíme, jsme zranitelní, protože se bojíme, že bychom o to mohli přijít. Staneme-li se průzračnými a neviditelnými, nezávislými, tekoucími, nepolapitelnými, pak jsme zvítězili - nad smrtí, temnotou, sami nad sebou, nad svými stíny, stíny svých minulostí...

Tak voda Štíra rozpouští vše, na čem jsme lpěli, vše, čeho jsme se báli, s čím jsme se ztotožňovali.

Nakonec nezbývá nic.

Orel osvobozené síly může vzlétnout...